Petr Fischer: Smích nad kabaretem Ovčáček miláček se snadno mění v politickou depresi

Asi je to jeden z nejpozoruhodnějších paradoxů současnosti: čím více politická scéna připomíná karikaturu, tím více roste potřeba tuto karikaturu dál karikovat. S Trumpovým nástupem k moci vzrostla v USA poptávka po politické satiře, podobně v Česku se s postupným rozkladem klasické politiky v emotivní společenskou zábavu zvyšuje potřeba "smát se politice".

Snad že smích očišťuje a ulehčuje srdci i mysli, ačkoliv tato terapie má také své vážnější vrstvy, jak si kdysi povšiml komik komiků Charlie Chaplin: "Smích je zřejmě vyjádřením vzdoru. Musíme se smát své bezmoci vůči přírodním silám, nebo bychom se zbláznili."

Vzdorovitý protestní smích byl i v podtextu nekorektního kabaretu zlínského městského divadla nazvaného Ovčáček čtveráček, který před pár měsíci skrze svéráznou postavu mluvčího prezidenta Miloše Zemana rozehrál panoptikální hru české politiky.

Kabaret byl natolik úspěšný, že ze Zlína proletěl všemi velkými městy republiky, a kam doletět nemohl, přišel v přímém přenosu do kin.

Úspěch to byl zvláštní, neboť divadelní férii tvořily skoro z 90 procent autentické výroky aktérů veřejné politické hry. Jako by ke smíchu nad politikou dnes stačilo pouhé opakování, byť v mírně travestované formě, v oné "karikatuře na druhou", o níž byla řeč.

I pro tuto nejasnost "statusu" kabaretu je dobře, že se zlínští divadelníci odhodlali k pokračování ovčáččí hry, v němž se už více přetváří a kde se také skrze výsměch naší politice (je naše, ne jejich) dostáváme k obecnějším rovinám.

To pro ně se divadlo dělá, aby podobně jako politika nezemřelo v jepičí křeči pomíjivého aktuálního okamžiku, kterou politický diskurz tak krásně zachycuje ve frázi "v tuto chvíli…".

Druhý díl zlínského smíchu nad politikou se jmenuje Ovčáček miláček. I tentokrát je centrální postavou mluvčí prezidenta, jen ho režisér a autor Petr Michálek více studuje jako obecný lidský typ.

Konkrétních citátů denních gagů české politiky je tu opět požehnaně, ale v závěru představení překračuje jak rámec kabaretu − "tingl tanglu", tedy zábavy pochybné úrovně, jak na začátku připomněl autor (ale kdo je tu autor, že…?) −, tak hranice divadla. To když celý ten perverzní obraz současnosti pronikají orwellovské a tolkienovské proudy, jež si až překvapivě dobře rozumějí s naladěním písniček Karla Kryla, které v Ovčáčkovi miláčkovi neznějí vůbec nostalgicky a pateticky, nýbrž mrazivě současně.

Ovčáček miláček. A přijde i Babiš. Podívejte se na ukázku z nové hry

Proměna Jiřího Ovčáčka v Gluma, který touží po "miláčkovi", po velikém prstenu moci, je vtipně zrežírovaná, má v sobě ale i podstatnější úvahu o proměně charakterů v politice, která je nakonec hlavním tématem nekorektního kabaretu ve Zlíně.

Ovčáčkovsko-glumí dvojakost, jež zahaluje celé politické divadlo na jevišti i ve skutečnosti, je syndrom perverze politiky obecně. Politika se v psychologickém smyslu jeví jako souboj s vlastním dvojitým já, které v pevném spojení a překrytí nedokáže udržet skoro nikdo, protože hrát na dvou scénách − scéně života a scéně politiky − je úkol nadlidský, téměř božský či ďábelský.

Podvratné ztrácení vlastního já v politice je nutné, nelze se mu vyhnout, naznačuje balábile zlínského kabaretu, jeho limity a konkrétní projevy jsou však věcí každého, kdo do politiky vstoupí.

Někdo se nadšeně, až dobrovolně rozplyne vedví a stane se pružným sluhou dvou pánů, někdo bojuje o jednotu se sebou a zuby nehty se drží představy mravní jednolitosti, která zůstává regulativní ideou politiky, k níž se možná můžeme blížit, ale nikdy jí nedosáhneme.

Druhý díl nekorektního kabaretu Ovčáček se posunul ještě v jedné věci. Do hry politické perverze či perverze politiky jsou intenzivněji vtaženi i novináři, tedy lidé, kteří toto divadlo spoluinscenují a kteří jsou vystaveni stejné psychologické pochybnosti jako politici. I proto je tak fascinující postava Jiřího Ovčáčka − pseudopolitika a pseudonovináře v jednom.

V politice jsme všichni tak či onak spojeni volbou, vzájemně k sobě přivázáni, a tudíž i navzájem vůči sobě odpovědni. Proto se i ten vzdorovitý smích nad Ovčáčkem miláčkem tak snadno mění v politickou depresi.