Francouzská literární senzace Čekání na Bojanglese se směje tuhému světu, tlaku práv i povinností

Francouzský literární debutant Olivier Bourdeaut svým Čekáním na Bojanglese v roce 2015 připomenul, že se i dnes dá napsat kniha, která svým naturelem vyvolá ducha tak trochu Vianovy Pěny dní nebo částečně i spirit Zazi v metru Raymonda Queneaua.

Neznámý autor Bourdeaut, černá ovce šestičlenné spořádané katolické rodiny, neúspěšný realitní makléř, dyslektik, spisovatel v prenatálním stadiu, který ne a ne někde svoje literární pokusy uplacírovat, nakonec během sedmi týdnů vyseknul text, kde se prolíná imaginace s anarchií, laskavost s potrhlostí, lehkovážnost s láskou až za hrob a jak jinak − veselí se smutkem.

Dostal za něj nejvyšší francouzskou literární cenu pro začínajícího autora: Prix Goncourt du premier roman. Čekání na Bojanglese nyní vyšlo také v českém překladu.

Už první věta spolehlivě otestuje uživatelskou přilnavost k tomuto románovému textu: "Můj otec mi řekl, že než jsem se narodil, jeho povoláním bylo harpunovat lelky." Kdo se po takové větě blaženě pousměje, určitě si s Bourdeautovou knihou padne do oka.

Příběh rodiny částečně vypráví školou povinný syn, částečně můžeme nahlížet do deníku jeho otce. Rodina je to tak trochu Addamsova − otec zbožňuje matku a říká jí každý den jiným jménem, ona je "svým drahým" stále okouzlena, navzájem si − včetně syna − obřadně vykají a okázale žijí zábavou, večírky, tahy, tancem a jinými rozpustilostmi.

Odmítají se chovat spořádaně, myslet na horší časy, připojistit se na podzim života, být potichu po desáté večer. Chtějí se smát, vtipkovat, tančit. A to nejraději na píseň Mr. Bojangles od Niny Simone.

Práce od toho všeho jen zdržuje, a tak se jí nehodlají systematičtěji věnovat. Ostatně − otec díky přátelství se senátorem získal pěkný, státem posvěcený kšeftík, který je jako oslíčku, otřes se. A tak bouchá šampáňo dnem i nocí a malý vypravěč se toho všeho s chutí účastní. Do školy se dostane jen výjimečně. Rodiče ho ale nijak nenutí a ve škole ho omlouvají způsobem "nevíme, co by se tady mohl dozvědět víc než na našich večírcích, kde se setkává se samými skvělými lidmi".

Nad celým tím rejem bdí další neopominutelná figura knihy a člen rodiny − samice jeřába, Slečna Nadpočetná, tak svobodomyslná a svéhlavá, že si dělá jen to, co sama chce a domluva s ní prakticky není možná. Právě proto do rodiny jedinečně zapadá.

A tak se pozoruhodná kniha rozběhne a její kouzelná atmosféra táhne jako na vodítku. Obdivovat se dá stylizace saturninovského dandyovství, nádherně subtilní společenská podvratnost, nonsensové situace, příkladná bezstarostnost.

Synek své omamně svobodomyslné rodiče obdivuje, přebírá od nich všechny ušlechtilé a odtabuizované návyky, ale je také později krutě překvapen, když všeobecnou zábavu kazí takové věci jako berňák či nemoc.

Kniha Čekání na Bojanglese má kromě humoru a bujarosti také velmi vzácnou noblesu, jemnost a dojemnou křehkost. Je to jeden nádherný poetický sen, který si i s opravdu těžkými starostmi ví rady bez běsnění a tragických citoslovcí, protože každá trampota má svou mez a deska s písní Niny Simone je stále připravená na talíři gramofonu.

Olivier Bourdeaut napsal velmi osobní knihu, právě proto, že vůbec není o jeho rodině. Neúspěšnému francouzskému pětatřicátníkovi nešla celoživotně karta. Škola nic, zaměstnání špatně placená otrava, prudérní rodiče rozčarovaní a kariéra spisovatele nepřicházela, přestože se snažil své pokusy nabízet k otištění. A tak se vykašlal na všechna očekávání a napsal víceméně "ambulantně" romanci, love story jedné švihlé rodiny, která, než by byla dospělá jako ti všichni nudní okolo, raději otevře další lahve.

Čekání na Bojanglese je manifest vědomé nedospělosti namířené proti tuhosti světa. Bourdeaut se v něm vysmál tlaku práv a povinností. Tak ať Slečna Nadpočetná pustí gramec a všichni si dolejou, protože "malá oslava ještě nikdy nikoho nezabila".