Nekrolog: Herectví je zpověď, říkal Jan Tříska. Pouhým pohledem zahrál víc než mnozí celým tělem

Letos v březnu se na pražském festivalu Febiofest ještě na tiskové konferenci vtipkovalo o jeho neobyčejné kondici. Herec Jan Tříska tehdy při přebírání ceny Kristián udělal pár cviků s energií gymnasty a den poté k novinářům poznamenal, že to byla jen drobná ukázka jeho sil.

Nechce se věřit, že by herec, kterému odjakživa sršel elán z očí, v sobotu spadl z Karlova mostu. Spekulovat nad důvody Třískova pádu, jehož následkům včera podlehl, ale není namístě. V myslích divadelních i filmových diváků zůstane tak či onak zapsán jako muž, který pouhým pohledem zahrál víc než mnozí celým tělem.

Důkazů je nepřeberné množství. A netřeba vytahovat hned ten nejslavnější: ostrý pohled a ráznou větu "Jmenuji se Igor Hnízdo", kterou se nový učitel v Třískově nezapomenutelném podání představil žákům ve filmu Obecná škola.

Stačí vzpomenout třeba na muže v umrlčí masce, který pozvedne svítilnu k tváři, z níž vystupují jen temné pronikavé oči. Už tato několikavteřinová scéna ze znělky dětského seriálu Záhada hlavolamu utkvěla v paměti malých i velkých diváků. V roli záhadného Široka Tříska pod maskou nic jiného než oči nepotřeboval.

Síla však nebyla jen v jeho magnetizujícím pohledu. Znělý, charismatický hlas ho předurčoval k největším divadelním rolím, od Romea po krále Leara. A živelnost ho zase zprvu na plátně a na televizní obrazovce vehnala především do rolí nerozvážných hejsků.

Však chtěl být původně tanečníkem. Až když Karel Höger slyšel Třísku recitovat, přesvědčil ho, ať se dá na herectví. Po absolvování DAMU se stal nejmladším členem činohry Národního divadla. Tam se poprvé setkal s Otomarem Krejčou v inscenaci Srpnová neděle.

"Krejča se dozvěděl, že slušně pískám," vzpomínal po letech na roli chlapce, který především hvízdal za scénou. Právě s Krejčou ovšem z Národního divadla brzy prchli.

"My jsme byli taková skupina tehdy ještě mladých a rozhněvaných mužů," komentoval Tříska nezvyklý odchod do nového Divadla za branou. "Zdálo se nám, že Národní divadlo tehdy nemělo dostatek vnitřní energie." V Divadle za branou vzniklo pod Krejčovým vedením mnoho významných inscenací.

Herectví je zpověď

Tříska rád prohlašoval, že je jen potulný komediant, neváhal herectví zbavovat romantických mýtů, že herce živí aplaus, záře světel a vůně divadelního prachu. Pro tyto představy měl výstižné anglické slůvko "bullshit", tedy hovadina.

Své povolání ale nikdy nebral na lehkou váhu. A právě na 60. léta, kdy vznikala v Divadle za branou vynikající představení počínaje Kočkou na kolejích dramatika Josefa Topola, vzpomínal jako na dobu, kdy byla vášeň pro umění zanícenější. "Také jsme nic jiného neměli. Já jsem žil jenom pro divadlo a pro film," řekl jednou.

A dodal, že něco podobného lze vidět v Los Angeles, kde žil od roku 1982. "Potkávám zde lidi, kteří to nasáli s mateřským mlékem," poznamenal o městě, kde filmem žije snad každý. Tříska se tam nikdy nestal filmovou hvězdou, byť vedle Miloše Formana spolupracoval třeba s hollywoodskými režiséry Johnem Frankenheimerem či Bryanem Singerem. Někdy cítil trochu úkorně, že se ho čeští novináři ptají jen na ty formanovské americké role. Pravdou ovšem je, že hlavní party dostával v zámoří spíše na divadle.

Ten první pár měsíců poté, co roku 1977 emigroval. O jeho ztvárnění ďábla v Bulgakovově Mistru a Markétce se psalo v superlativech, byť když roli bral, takřka neuměl anglicky. "Prostě jsem se šprtal, šprtal a šprtal. Já jsem poměrně pilný člověk," vzpomínal letos na Febiofestu.

Za Třískovým úspěchem ale nestála jen vytrvalost člověka, který od prvních dnů v emigraci dennodenně po zbytek života běhal. Za uhrančivými výkony bylo i hluboké přesvědčení, že herec musí být ochotný na sebe něco prozradit. "Cítím, že v každé hře mám alespoň jedno místo, kdy je to má osobní zpověď. Kdy to je ne Kaliban, Lear, Boris, Sergej, ale Honza," komentoval své celoživotní zapálení.

První klapka chystaného filmu Jiřího Mádla už za Třískovy účasti nepadne. A tak ve filmových dějinách zůstane naposledy zapsán jako muž, kterého se všichni bojí. "Když jsem ten scénář četl, říkal jsem si, že dědek je jen komplikovanej," hovořil na jaře o roli v novém filmu Jana Svěráka Po strništi bos. Do podobných "dědků", kteří svou zarputilostí drtí všechny ostatní postavy, se uměl Tříska doslova vtělit. Jako o protivném dědkovi, kterému nelze upřít velikost, hovořil i o králi Learovi, jímž se v roce 2002 po 27 letech vrátil k českému divadlu. A hned získal Cenu Alfréda Radoka.

Ať už Tříska jen pískal za scénou, nebo tak jako v Obecné škole převýšil všechny ostatní herce, vždy v tom byla nakažlivá energie. Elán, s nímž v jedné ze svých prvních velkých filmových rolí v Mužích z maringotek dělal cirkusácké kousky na hřbetě jedoucího koně.

Možná v Americe nasákl přesvědčením, že pro roli je třeba takřka umřít, že herec klidně "ztloustne, zhubne, nechá na sobě cokoliv narůst, cokoliv ze sebe uříznout", jak to s nadsázkou rád komentoval. Přesvědčení, že "když má herec smrdět, tak smrdí".

Ale už když dávno před emigrací pronášel "Zdálo se mi, že soumraku těch stromů konce nebude" v úvodu filmové adaptace Radúze a Mahuleny, každý divák zpozorněl. Jako by k němu nepromlouval jen Radúz, ale i Honza.

S přispěním Lukáše Prchala