Budeme hrát českou klasiku, zajímají mě Kaprálová a Novák, říká nový šéfdirigent Filharmonie Brno

Filharmonie Brno nezmění směr. V posledních letech se orientuje na hudbu 20. století a pokračovat v tom bude i pod taktovkou Američana Dennise Russella Daviese, který se orchestru ujme příští sezonu.

"Říkal jsem hráčům: Víte, proč jste letos dostali pozvání na festival Pražské jaro? Protože chtěli někoho, kdo zahraje dvě moderní skladby. A vy máte v Česku pověst těch, kteří to umí nejlépe," vypráví Davies v rozhovoru pro HN.

Brněnský orchestr svého budoucího šéfdirigenta představil předevčírem. V nejvyšším patře parkovacího domu Domini třiasedmdesátiletý Američan podepsal smlouvu s ředitelkou tělesa Marií Kučerovou, prohodil pár slov s primátorem Petrem Vokřálem za ANO, načež sedl za klavír a chvíli hrál − mimo jiné druhou větu z klavírní suity brněnského rodáka Pavla Haase.

"Vnímám je jako mezinárodní orchestr s mezinárodními ambicemi," popisuje Davies, který má přitom s Filharmonií Brno jedinou zkušenost. Vystoupili spolu v květnu na Pražském jaru, předtím čtyři dny zkoušeli.

"Hráli jsme Schnittkeho a Holsta, dvě zcela odlišné, náročné moderní skladby. Zvládli je výborně. Zdálo se mi, že vedoucí nástrojových sekcí mají dobré vztahy s hudebníky. Ale každý orchestr potřebuje šéfdirigenta, který vyřeší konflikt, udělá rozhodnutí, jež hudebníci přijmou," vysvětluje Davies, podle nějž je dirigent "jediným mužem v sále, který na nic nehraje, a proto slyší všechny ostatní".

Zatímco hostující dirigent s orchestrem nazkouší jeden program, a pokud někde něco skřípe, nic s tím nezmůže, šéfdirigent pracuje na delší časové ploše. "Nezkouší pro jediný koncert, ale setrvale těleso někam vede."

Coby Američan, jenž od 80. let působí v Evropě, Davies soudí, že na starém kontinentu jsou orchestry se státní podporou lépe zajištěné než v Novém světě. "Už Mozart či Haydn ale žili ze zakázek pro stát a šlechtu," varuje Davies před tím, aby současní skladatelé neměli přehnaná očekávání. "Navíc všude stárne publikum. Orchestry nesmí zklamat tradičněji uvažující skupinu abonentů, zároveň ale musí nabídnout něco dost atraktivního, aby přilákaly mladé," říká.

A nejatraktivnější je podle Daviese nová hudba. Ať už dělal šéfdirigenta kdekoliv, všude prý objednával nové skladby. Přitom k současné hudbě se dostal spíš shodou okolností.

Davies se narodil v americkém státě Ohio, jeho otec byl dělnický předák. Syn ale odmalička hrál na klavír a na prestižní newyorskou školu Juilliard byl přijat zrovna v době, kdy zde začal působit italský skladatel Luciano Berio. Spřátelili se. Davies dělal Beriovi asistenta, společně založili těleso Juilliard Ensemble, propagovali novou hudbu.

A jedna věc postupně vedla ke druhé: během pár let Davies pracoval s Italem Brunem Madernou, Němcem Hansem Wernerem Henzem a především s Američany Johnem Cagem, Virgilem Thomsonem a Aaronem Coplandem. Ostatně za nahrávku Coplandova Apalačského jara již koncem 70. let získal cenu Grammy.

Když na tu dobu vzpomíná dnes, vybavuje si, že také Berio nebo Maderna jako dirigenti vždy kombinovali soudobou tvorbu s klasikou.

Davies to od nich převzal. Šéfdirigentem se poprvé stal roku 1972, kdy začal vést americký komorní Saint Paul Chamber Orchestra. "Jednu sezonu jsme na každém koncertu hráli něco od současníka Charlese Ivese. Ale třeba skladby Johna Cage jsem zásadně zařazoval vedle Haydna," popisuje.

Dodnes je přesvědčen, že dirigent se nejlépe vyprofiluje na hudbě současníků. "Je skvělé, když se jako mladík pustíte do Mozarta, ale spousta orchestrů na to nebude zvědavá, protože už Mozarta hrály pod dirigenty o padesát let zkušenějšími. Kdežto u nových skladeb sami razíte interpretaci," říká.

Ze všech spoluprací Daviesovi nejdéle vydržela ta s krajanem Philipem Glassem, jedním z nejznámějších současných komponistů, též často pracujícím pro film. "Někteří kolegové jím opovrhují. Ale Glass oslovuje nesmírně mnoho lidí. Na jeho koncertech bývá nejvíc posluchačů ve věku od dvaceti do padesáti let, to je ojedinělé," upozorňuje Davies.

Spolupracovat začali v 80. letech, kdy Davies jako šéf opery v německém Stuttgartu nastudoval Glassovu operu Satjágraha a od skladatele objednal tu následující, tedy Achnatona. Od té doby dále dirigoval Glassovu operu Voyage v newyorské Met a ve světové premiéře uvedl přes deset autorových děl.

Když o něm má něco říct, Davies hrdě poznamenává, že skladatele přesvědčil, aby "nebyl jako Verdi" a kromě oper psal také symfonie. Glass jich podle této rady zkomponoval již jedenáct, přičemž tu poslední ve světové premiéře letos v newyorské Carnegie Hall uvedl pochopitelně Davies.

"Jsme si blízcí. Oba jsme rodinné typy, oba máme mladé děti a mladší manželky," srovnává Davies.

O chvíli později poznamená, že svou pověst dirigenta specializujícího se na hudbu 20. století považuje za trochu zkreslenou. Zdůrazňuje, že za uplynulých pět dekád nastudoval přes 200 oper.

Posledních patnáct let působil jako šéfdirigent Brucknerova orchestru z Lince, který s ním prý nejkrásněji hrál Brucknera a Mahlera. Postupně uvedli kompletní Beethovenovy symfonie, Brahmsovy, pozdní Mozartovy. A v minulé dekádě Davies dokončil další obří projekt: se Stuttgartským komorním orchestrem na 37 desek nahrál všech 104 symfonií Josepha Haydna.

Také v Brně prý nehodlá hrát pouze soudobou hudbu. Kromě Brahmse se zaměří na velkou čtyřku českých skladatelů, tedy Smetanu, Dvořáka, Martinů a Janáčka, jehož opery dříve natočil. Zajímá ho tvorba Vítězslavy Kaprálové a Jana Nováka. Vzpomíná, že kdysi vzal Dvořákovy Maličkosti pro dvoje housle, violoncello a harmonium a upravil je pro symfonický orchestr.

Současné české autory Davies nezná, avšak na jednom festivalu slyšel klávesistu Michala Nejtka − a tak chce ještě letos v Brně stihnout jeho aktuální operu Pravidla slušného chování v moderní společnosti.

V Česku byl Davies třikrát. Koncem 70. let na turné s komorním orchestrem, podruhé roku 1992, kdy na závěrečném koncertu Pražského jara dirigoval Beethovenovu Devátou. "Z této návštěvy mi nejvíc utkvělo setkání s Václavem Havlem. To byla čest, na niž nikdy nezapomenu," zdůrazňuje ještě po čtvrtstoletí.

Potřetí přijel až letos na Pražské jaro. Od příštího roku se bude vracet každý měsíc. Z rakouského Lince, kde hodlá nadále žít a "dohlédnout na to, aby má šestnáctiletá dcera odmaturovala", to má do Brna jen tři hodiny vlakem.