Píšu o ženách, ale nejsem feministka, říká dánská spisovatelka Helle Helle

Postavy z románů dánské spisovatelky Helle Helle jsou osamělé a vyjadřují se v krátkých větách. Autorka sice o sobě říká, že neumí psát o citech, vystupuje ale srdečně, a když mluví o psaní, blýská se jí nadšením v očích. "Ta kniha ve mně pořád žije," tvrdí o románu Tohle jsem měla napsat v přítomném čase, jehož čerstvé české vydání přijela do Prahy představit.

"Je to fantastický dar, když vám někdo přeloží knihu. V Dánsku je už zaprášená, překlad jí dává nový život," říká o šest let staré látce spisovatelka, jejíž práce dosud vyšly v 17 jazycích.

Vypravěčkou románu je dvaadvacetiletá Dorte, která před rodinou předstírá, že studuje v Kodani na univerzitě. Ve skutečnosti se courá po obchodech a pomalu utrácí úspory.

Vybírá si oddechový čas − dříve než se bude muset definitivně rozhodnout, co s ní bude. V krátkých kapitolách skáče do vlastní minulosti, vzpomíná na své první podnájmy, první milence a na okamžiky, které jí navzdory obyčejnosti uvízly v paměti. Bezcílné bloumání hrdinky šťastně skončí na cestě ke spisovatelství − a román je vlastně jejím dílem.

Vciťování do mnohem mladších žen nedělá Helle Helle problém. "Mám pro ně slabost. Dvaadvacet je věk, o kterém se dobře píše. Dospívající člověk se musí osvobodit od všeho, co do něj bylo vloženo, z čeho povstal − především od rodičů. Pak si teprve může najít vlastní cestu," vysvětluje spisovatelka a po chvíli přemýšlení dodává, že román je ještě o něčem jiném: "Dorte se snaží vypořádat s pocitem, že své milované rodiče zradila. Prožívá schizma, protože ví, že věci cítí a vidí jinak než oni."

Helle Helle dosud vydala šest románů a tři svazky kratších próz. "Tohle však byla první z mých knih, jíž jsem si po vydání nebyla jistá. Zároveň mi přinesla nejvíc cen a nejvíc pozornosti," usmívá se tomu paradoxu Helle Helle.

Získat jistotu jí pomohla dramatizace: dánský režisér Martin Lyngbo román inscenoval v divadle Mungo Park. "Jediné, co se na scéně předvádělo, byla slova z mé knihy. Vypravěčka mluvila v první osobě, ostatní postavy ve třetí," líčí autorka představení, které viděla poprvé až na premiéře a prý byla příjemně zaskočená.

V knize popsala podobnou zkušenost, jakou si sama zažila: také byla pár let přihlášená na univerzitu a poměrně dlouhou dobu si její rodina myslela, že studuje. "Ale já tam vůbec nechodila. Psala jsem básně, posílala je do časopisů a chodila po kodaňských obchodech," vzpomíná spisovatelka na své studium literární vědy. "Byl to omyl, já neumím uvažovat abstraktně a neumím číst teorie."

Když měla za úkol napsat esej o Márquezově novele Pohřeb Velké matky, raději stvořila povídku, kterou pak otiskly prestižní noviny.

Jenže publikování skoro nic nevynášelo, a tak se nechala zaměstnat v Dánském rozhlase jako hlasatelka, kde pracovala sedm let. "Pak jsem zjistila, že to není slučitelné s psaním. Všechnu energii jsem vyplýtvala na moderování a žurnalistickou práci. Musela jsem znovu přestat dělat něco, co si přála moje rodina. Nechápali, že jsem dala výpověď z dobře placeného místa," vzpomíná Helle Helle na dobu, kdy si konečně začala věřit.

Svou profesi prý neměla vůbec danou do kolébky: matka byla prodavačkou v parfumerii, otec automechanik, rodina žila v malém provinčním městečku.

K psaní ji prý v dětství popostrčili učitelé. Vždycky ráda četla a také se učila texty nazpaměť. Dělá to i se svými rukopisy. "Celé pasáže se učím a potom si je například za jízdy v autě zkouším, jestli fungují," říká spisovatelka, proslulá úsporným, přesným stylem. A také častým líčením nejobyčejnějších, banálních situací, jež se však pod její rukou mění ve výstižné zkratky.

"Za každou věcí, která je povrchní, musí být naprosto přesný pocit života. Musí to být něco, co má pro vyprávění zásadní význam. A existují banality, které jsou zatraceně významné," rozhorluje se autorka.

Základním pocitem všech románů Helle Helle je osamělost hrdinek. Autorka to vysvětluje tím, že její ženy nikdy nemluví o věcech, jež se jich nejvíc dotýkají. "Nikomu se nesvěřují, nesou si to samy. Možná že kdybych byla česká spisovatelka, tak bych takhle psát nemohla, ale v Dánsku jsou ženy naprosto samostatné a muži pro ně jsou jako koření navíc. Přicházejí, odcházejí, ale ženy mají to, co si samy vytvoří," vysvětluje autorka, která považuje samostatnost za nejdůležitější věc v životě a nijak to prý nesouvisí s feminismem.

"Ten mě nikdy nezajímal, protože jsem si nikdy v životě nepřipadala omezovaná. Tedy ne svým ženstvím. Daleko víc jsem se cítila limitovaná tím, že pocházím z nižší společenské vrstvy," přiznává spisovatelka a zdůvodňuje tak svůj zájem o lidi, kteří nejsou součástí elity. "Sice trochu pochybuji, jestli jsou schopni číst to, co píšu, ale rozhodně k nim chovám velkou vřelost," dodává Helle Helle.