Michael Chabon bojuje za dobrou pověst zábavy, v češtině vyšel jeho román zfilmovaný s Douglasem

V esejistické knize Mapy a legendy americký spisovatel Michael Chabon říká: "Zábava nemá dobrou pověst. Seriózní lidé se jí učí nedůvěřovat, a dokonce i zlořečit. To slovo je navlečené do elastanu, má vypasovaný oblek posetý blikajícími světýlky a bradavky polepené erotickými ozdobami."

V tomto duchu Chabonova evokace ještě chvíli pokračuje, ale jak čtenář tuší, autor si jen zdobí tribunu, ze které nakonec zábavu rehabilituje. "Čtu proto, abych se pobavil, a píšu, abych bavil jiné," vyhlašuje. A ze všech Chabonových románů je tenhle zdánlivě jednoduchý program asi nejdokonaleji uskutečněný v knize Zázrační hoši, kterou právě vydává nakladatelství Argo ve své skvělé edici AAA.

Je vlastně trochu s podivem, že Zázrační hoši česky vycházejí až teď, s více než dvacetiletým zpožděním. Do češtiny jsou přeloženy téměř všechny Chabonovy romány, ale na "Hochy" se nějak zapomnělo. A to i přesto, že román je úspěšně zfilmovaný: v české distribuci se objevil pod názvem Skvělí chlapi a hlavní postavu, poněkud sešlého a řádně zhuleného spisovatele s autorským blokem, hraje Michael Douglas. Vedle něj se ve filmu blýskají další hvězdy jako Tobey Maguire nebo Robert Downey Jr. Zázrační hoši tedy měli cestu ke čtenáři už nějakou dobu ušlapanou.

Minulé století bylo kromě jiného věkem reflexe a ironie a ani Zázrační hoši nejsou heroickým románem o umělci. Spisovatel Chabon dává postavě spisovatele co proto. Grady Tripp nejenže už pěknou řádku let nedokáže dopsat román Zázrační hoši, který narostl do olbřímích rozměrů − jen všechny ty genealogie koní! −, ale tak nějak se zdá, že ani nedokáže žít vlastní život.

Zaprvé se pohybuje v marihuanovém rauši, zadruhé ho opustila žena, zatřetí má tak trochu na svědomí psa své milenky − toho času manželky rektora na vysoké škole, kde se snaží vést hodiny tvůrčího psaní −, za čtvrté má na krku jednoho svého studenta se sebevražednými sklony, který ho celou dobu vodí na nos, zapáté − je potřeba pokračovat?

Především expozice románu je mistrná. Chabon během několika desítek stran rozehraje v podstatě vše, z čeho těží celý zbytek knihy. A rozehraje to nikoli jako kronikář událostí z minulosti, které na postavy těžce dolehnou, ale v přímém přenosu: vše se děje tady a teď, během jediného večera, kdy na místní univerzitě začíná každoroční literární festival.

Všechny důležité postavy před čtenářem na prvních několika desítkách stran defilují jako na přehlídkovém molu, které se ovšem poněkud naklání do temných vod. Dochází k nemilým srážkám, ne-li pádům, hlavně proto, že postavy jsou lehce omámené různými drogami, jako je tráva nebo láska.

Chabon má vytříbený cit pro komiku situací a o století dřív by se mohl uplatnit jako tvůrce grotesek − v nabídce je jedna o mrtvém psovi, druhá o ukradeném kabátku Marilyn Monroe, třetí o transvestitovi. A zároveň vše podává s jiskřivou jazykovou grácií. Takhle si zkrátka člověk představuje román z literárního prostředí: stylisticky suverénní, hravý, sofistikovaný, kousavý a − je to tak − mimořádně zábavný.

V esejistické knize Mapy a legendy Chabon zábavu pracovně definuje jako požitek plynoucí ze setkání pozorného ducha s literárním textem. V tomto pojetí je zábava spíše nabokovovskou rozkoší ze hry než zteplalou bžundou z televizní obrazovky.

Ale u Chabona a v Zázračných hoších zvlášť je také ještě něčím jiným: lékem na půlnoční chorobu, která měla následovat za oním "zapáté".

Ke všem potížím, co románový hrdina Grady Tripp má, totiž vykazuje ještě příznaky typicky spisovatelského neduhu: "Po čase člověk ztratil schopnost rozlišit mezi fikčním a skutečným světem, pletl si sám sebe se svými postavami a náhodné události svého života s úklady zápletky." A na to opravdu není jiný lék, než že se smáli, až se za břicho popadali. Rozumějte, vzájemně se chytali za nohy, za ruce, za hlavy a za všechny svoje představy o sobě samých, takže to málem vypadalo, že se milují…