Vyšly dlouho očekávané původní Dějiny Polska. Poláci obdobnou knihu o Čechách nemají

Známý polský novinář Lukasz Warzecha se během letošní dovolené zamiloval do Česka. Kromě učebnice češtiny se v září sháněl po dějinách České republiky v polštině − a ke svému zděšení zjistil, že poslední historická práce v polštině týkající se českých dějin pochází z roku 1966 a ještě je poplatná své době.

Donedávna mohl člověk Warzechu uklidňovat, že v Česku jsme na tom podobně a že kromě socialistických prací jsme ohledně polských dějin odkázaní na překlad knihy Polsko − Dějiny národa ve středu Evropy z pera britského historika Normana Daviese. Ten samozřejmě nezahrnuje odkazy na českou historii ani vzájemné prolínání a střetávání.

Teď už to neplatí. Nakladatelství Lidové noviny v rámci své úspěšné řady Dějiny států právě vydalo novou, dlouho očekávanou původní práci českých a polských badatelů Jiřího Friedla, Tomasze Jurka, Miloše Řezníka a Martina Wihody nazvanou Dějiny Polska.

Středověké kapitoly Tomasze Jurka jsou sice překladem jeho polské práce, ale autoři sami v úvodu přiznávají, že stav české historické vědy o Polsku původní studii o tomto období neumožnil. Na sevřenosti a stavbě knihy to však vidět není.

Příběh polského státu a národa je sám o sobě dost dramatický a zcela nepochybně autoři měli problém dodržet daný rozsah. Už úvodní kapitoly z raných politických dějin ukazují, jak složitý byl vztah ústředního vládce k zemi a jednotlivým vládnoucím klanům i skupinám − což je problém, který se táhne celou polskou historií až dodnes. Opravdu centralizovaný stát se z Polska až ve 20. století snažil udělat meziválečný vůdce Józef Pilsudski. Povedlo se to teprve komunistům.

Polské dějiny nejednoty, převalování mezi Východem a Západem, v podání českých historiků dostávají neromantickou podobu.

Kniha je na rozdíl od díla Normana Daviese psána pro místního čtenáře, takže kromě odkazů na české reálie a paralel jsou v ní vysvětleny také četné mýty panující v českém prostředí − třeba proč je tolik polských šlechticů a proč jich drtivá většina byla chudá. Knížata v neklidných dobách 10. až 12. století potřebovala rytíře pro boj s rozličnými nepřáteli, a to především na chudším východě vznikajícího státu.

Autoři polské dějiny zasazují do evropského kontextu a musí se do velké míry vypořádat i se složitou historií dnešních sousedů, tedy Česka, Litvy, Ukrajiny a Německa. Četné odbočky jsou ústrojné a z knihy do jisté míry vytvářejí dějiny celé střední Evropy, byť po čtenáři stále vyžadují alespoň základní znalost souvislostí.

Pro Poláky je vztah k historii, zejména té moderní, svého druhu modlou, kterou zejména nynější vládnoucí garnitura používá jako nástroj propagandy i politiky. Je v něm prostor pro ideologickou masáž, součástí nového příběhu jsou například spory o podobu různých vznikajících muzeí.

Proto je důležité mít nyní k ruce knihu, jakou je tato. Dnešní debaty odkazují jak na vztah s Německem, tak třeba k Polsko-litevské unii a jejímu politickému systému − šlechtické demokracii − před trojím dělením Polska v 18. století.

Zejména v této části knižních Dějin Polska je dobře vidět, jak se z multietnického a multikonfesionálního státu stával stát národní a katolický. Že si mnoho věcí z tohoto období dnešní polská vládní strana a nacionalisté idealizují, už v beletrii prostřednictvím Knih Jakubových ukázala spisovatelka Olga Tokarczuková.

Pro pochopení dnešního stavu polské společnosti je důležité seznámit se s odlišným vývojem v jednotlivých záborech − německém, ruském a rakouském. V mapách dnešních volebních výsledků a také v hustotě železniční sítě je stále vidět, co komu patřilo a jak místní obyvatelé přemýšlejí. Ekonomicky se rozdíly začaly stírat teprve po vstupu Polska do Evropské unie a mohutných investicích do infrastruktury.

Ve vztahu k záborovým mocnostem je dále třeba hledat kořeny toho, že Poláci stát jako instituci nepovažují příliš za vlastní a hledají způsoby, kterak jej obejít či jen vyždímat. Už v povstáních 19. století lze rozpoznat vzorce konspirace a odporu, s nimiž se o sto let později v Polsku potýkali nacisté a komunisté.

Dějiny Polska jsou v tomto ohledu zároveň dějinami paralelních společností, odporu a vytváření různých ilegálních struktur. Samo o sobě by to vydalo na další knihu. V tomto tématu ovšem chybí alespoň letmé srovnávání s českými dějinami odporu za německé okupace a socialismu, které by českému čtenáři ukázalo rozměr polského podzemí.

Nicméně zejména v závěru knihy je dobře pojmenováno a popsáno, že Poláci chápou stát a společnost jako svého druhu protiklad, který rozděluje národ na my a oni. Tento pohled a rozdělení přetrvává dosud bez ohledu na to, kdo je u moci.

S tím souvisí i kořeny současného polského nacionalismu, jehož zrod a vývoj kniha zachycuje − dobře, že českým autorem a s jistým odstupem.

Budování státu po roce 1918 a meziválečný vývoj ještě více svádějí ke srovnání s Československem, i když pozice Polska byla dramaticky odlišná. Popis vztahu k sousednímu Německu a SSSR ukazuje, jak Polsko přeceňovalo své síly a chtělo dělat velkou zahraniční politiku na úkor domácího rozvoje, což zase vytváří paralelu s dnešní konzervativní vládou.

Přehledný popis občas nepřehledné předválečné domácí politiky je klíčovou pasáží pro všechny, kdo chtějí porozumět nesčetným odvolávkám současných polských politiků a komentátorů na meziválečnou situaci.

A znovu: Polsko jako oběť mocností, tentokrát po druhé světové válce, není zachyceno emotivně až plačtivě, jak bývá často zvykem v textech psaných Poláky, nýbrž věcně. A správně autoři zdůrazňují, že teprve komunistické Polsko po roce 1945 znamená vytváření národnostně homogenního polského státu, což je pro pochopení dnešního stavu polské společnosti důležité si uvědomit.

Z povahy věci nešlo v poslední kapitole o česko-polských vztazích jít do hloubky. Vydalo by to na samostatnou knihu a snad se jí časem i dočkáme, stejně jako jsme se dočkali opravdu kvalitních původních Dějin Polska.