Mrzout Van Morrison se na nové desce raduje z blues, skvělé momenty zde má kytarista Jeff Beck

Když i ten nejlepší hudebník působí v showbyznysu přes padesát let, nemá už skoro co říct. Nezbývá mu než znovu natáčet vlastní staré hity, což obvykle bývá nuda, anebo se vrátit k muzice svého mládí a natočit pár písní, které ho kdysi inspirovaly.

To je nejdůstojnější cesta, kterou se nedávno vydali Rolling Stones a nyní také proslulý irský bluesman, soulman a folkař Van Morrison.

Dvaasedmdesátiletý irský muzikant udělal ze svého nového alba Roll With The Punches svátek geniálních muzikantů. Obklopil se veterány své generace, kteří podobně jako on nastartovali v druhé polovině šedesátých let anglický bluesový boom.

Spolu s Morrisonem tu vystupují kdysi slavní zpěváci Georgie Fame, Chris Farlowe a Paul Jones. Několika výjimečnými momenty se blýskne kytarová legenda Jeff Beck. S takovými muzikanty se nedá natočit špatná deska.

Vystupují s nadhledem a poválečné bluesové hity si s chutí užívají. Navíc je jejich lehkost v příjemném protikladu k Morrisonově typickému těžkotonážnímu zápasu o co nejhlubší vyjádření písňového poselství.

Deska Roll With The Punches obsahuje pět původních skladeb a deset bluesových songů. Morrisonovou tradiční specialitou je schopnost vtisknout různorodému repertoáru vlastní tvář.

Na jedné straně zpívá spolu s Georgiem Famem píseň Goin´ To Chicago, kterou složil jazzman Count Basie, na straně druhé How Far From God, původně spirituál, známý z podání Sestry Rosetty Tharpeové − a přesto je to pořád stejný, podmračený introvert, kterého odváže pouze kouzlo hudby, kterou miluje.

Část přejatých skladeb sedmatřicáté sólové studiové desky, kterou od roku 1970 Van Morrison natočil, je věnována klasickému soulu.

Možná nejlepší písní alba je hit Bring It On Home To Me, který se po tom, co ho v roce 1962 nazpíval Sam Cooke, stal hymnou všech tehdejších anglických bluesrockových kapel včetně Morrisonovy první vlastní skupiny Them. Morrison tu píseň zpívá s úplně jinými vokálními kudrlinkami než kdysi a s takovým citem pro příběh ukrytý za textem, že jeho provedení je srovnatelné jedině s původní Cookovou verzí.

Ir s pověstí mrzouta si nikdy nepotrpěl na eleganci a ani Cookův hit nezpívá se zvláštním šarmem, ale jak říkají muzikanti, "je to tam".

Pokud se však za albem sira Morrisona skrývá duch některého černého zpěváka, je to Ray Charles. Slyšíme ho v obsazení doprovodné kapely, kde zní charlesovské piano, v častém využití Hammondových varhan a v ženském sboru, který po vzoru slepého muzikanta Charlese dodává řadě skladeb gospelovou atmosféru.

Slyšíme ho i ve zpěvákově projevu, kterému se pro jeho skrytou bolestnost kdysi říkávalo revmatický.

Tentokrát se na Morrisonově desce skoro neobjevují pro něj typické keltské motivy. Přispělo to ke stylové čistotě bluesové desky, která je cennou odpovědí na otázku, jak vidí dnešní sedmdesátníci hudbu, jíž propadli v časech svého dospívání.