Románový únos pošťáka vyzní do ztracena. Spisovatelka Katalpa ale čtenáře strhne úsporným stylem

Také ve své čtvrté, právě vydané próze Doupě zůstává česká spisovatelka Jakuba Katalpa sugestivní vypravěčkou komorních příběhů. Podobně jako v předchozích knihách včetně bestsellerových Němců vyvolává značná čtenářská očekávání, která nakonec neuspokojí. Nejspíš je to záměr, avšak i když jej čtenář pochopí a přijme, zůstává mírně zklamán.

Román Doupě rozvíjí tři příběhové linie. V té ústřední se čerstvě ovdovělá dvaasedmdesátiletá Květa rozhodne naplnit svůj náhle prázdný život tím, že do pečlivě vybavené a zabezpečené místnosti ve sklepě vláká a zde uvězní poštovního doručovatele.

Další linie sleduje osud japonského manželského páru Akiko a Hidekiho žijícího v Americe a zasaženého ženinou smrtelnou chorobou. Poslední linka se vrací na pražskou Hanspaulku, naproti Květině vile, kde stará Vietnamka pomáhá svým dětem provozovat večerku.

Všechny ty příběhy mají sílu i symboliku, přičemž čtenář předpokládá, že se protnou − dějem, symbolicky nebo analogií, jak je to běžné u skládanek typu Mitchellova románu Atlas mraků či Cunninghamových Hodin. Jenže Katalpa spojí pouze dvě linie, a to ještě velmi letmo.

Pokud mají příběhy něco společného, pak nejspíš nepříliš sympatické postavy mužů, kteří jsou slabí, bázliví a nezodpovědní a jejichž reakcí na kritickou situaci bývá útěk. Hideki před zhoršující se chorobou své ženy utíká na cesty po světě, pošťák zpohodlní a zabydlí se ve svém vězení.

V souvislosti s románem Doupě už zazněl termín feminismus, což je asi příliš těsná a v českém prostředí vyhrocená škatulka. Ženské postavy tu ale skutečně jsou iniciativnější a tvrdší − ať už důchodkyně Květa, nebo Japonka Akiko, věrnější a statečnější než její muž. Také stará Vietnamka, která nehovoří česky, zůstává navzdory své prostomyslnosti a izolovanosti v cizím prostředí osobou vnitřně vyrovnanou a silnou.

V kontextu celé knihy však trojí vyprávění působí nekonzistentně, místy jako ornament k ústřednímu příběhu Květy a Ptáčka.

Drama hrdinů unesených a vězněných psychopatem bývá nejpozději od osmdesátých let vděčným tématem nejrůznějších thrillerů, skvěle už jej zpracoval John Fowles v románu Sběratel. Poslední výraznější stopu v tomto syžetu zanechala Emma Donoghueová, jejíž Pokoj inovativně sledoval osudy unesených i na svobodě poté, co unikli.

Pošťák v románu Jakuby Katalpy zůstává až do závěru ve své kleci, s níž se nečekaně rychle smíří, a autorka mezi ním a Květou buduje docela intimní vztah. Děje se tak jemně a pozvolna. Květa o svého vězně pečuje vzorně i s láskou a nakonec dojde k vyústění, sympatickému v tom, že má svou logiku přinejmenším ve způsobu Květina − dosti sebestředného − přemýšlení.

Také v pasážích, kdy se toho příliš neděje, Jakuba Katalpa strhne čtenáře úsporným, vypilovaným stylem. S oblibou vypráví v krátkých jednoduchých větách, jen občas se rozmáchne do souvětí a i tehdy jde o věty věcné, ba strohé. Kapitoly jsou vesměs krátké, někdy čítají pár odstavců, někdy jedinou větu. Zejména zpočátku to vytváří sugestivní sled statických obrazů, slibujících dramatické rozvinutí.

Je skvělé, že k tomu rozvinutí dojde. Jen škoda, že rozehrané zápletky už Katalpa rozpouští do ztracena. Čtenář si u té skvěle napsané prózy není jistý letopočtem − ten se vyjasní až v úplném závěru −, sympatiemi k postavám a nakonec ani tím, jestli kniha vůbec měla téma či konflikt. Nevadí to zásadně, ale trochu přece.