Román Malý život čtenáře neušetří jediné tragédie, probouzí neukojenou touhu po velkých emocích

"Musím si s někým promluvit o #malýživot. Vážně, jsem ochotná někam odcestovat, abych nad tou knihou mohla hodiny diskutovat, kafe je na mě, nedělám si srandu," napsala nedávno na Twitteru čtenářka románu Američanky Hanyi Yanagihary. Kniha nazvaná Malý život vyšla v USA před necelými dvěma lety a mezi kritiky i čtenáři vzbudila bezprecedentní vlnu zájmu. Neutichla dodnes, kdy Malý život v českém překladu vydalo nakladatelství Odeon.

Pod hashtagem #alittlelife denně přibývají nové čtenářské konfese, které spojuje hlavně silný emotivní náboj − pozitivní i negativní. "Je to citové vydírání," píší často čtenáři, které Malý život rozzlobil.

Teprve druhý román třiačtyřicetileté Američanky s havajskými kořeny je knihou extrémních protikladů. Paradox literární senzace, loni nominované na prestižní Man Bookerovu cenu, čtenář pocítí, už když šestisetstrannou bichli vezme do ruky. České vydání dostalo netradičně velký formát, aby se jeho hřbet vůbec dal uchopit.

Z prvních stran se Malý život jeví jako klasický bildungsroman, tedy kniha o dospívání. Vypráví o čtyřech blízkých kamarádech, čerstvých absolventech univerzity, kteří se vydali do New Yorku, aby tu vybojovali své místo na výsluní.

Sebestředný DžejBí udělá cokoli, aby se stal slavným malířem. Věčně nejistý Malcolm váhavě zahajuje kariéru architekta, Willem se touží stát hercem. A pak je tu záhadný Jude, absolvent práv, z něhož se postupem času stává hlavní protagonista.

"Promiň, Willeme, měl jsem nehodu. Pořezal jsem se," zašeptá zakrvácený Jude uprostřed noci kolem šedesáté strany románu. Tehdy autorka zahajuje pozvolné klesání do temnoty Judeovy duše, traumatizované zkušeností nalezence, jenž zakusil psychické týrání, sexuální zneužívání a nepředstavitelné fyzické násilí.

Jediné, co Judea dokáže na okamžik zbavit hrůzy ze života, který nemá pod kontrolou, je několik pečlivě provedených řezných ran do vlastního těla. Těla, které se urazilo.

"Chtěla jsem vytvořit protagonistu, jemuž nikdy není lépe," vysvětlila svou autorskou motivaci Hanya Yanagihara na webu Vulture.com.

Vskutku, v současné angloamerické literatuře těžko najít postavu, která by zakusila tolik utrpení jako hrdina Malého života. Někdy jde doslova o uhrančivé čtení. Třeba když Yanagihara odkrývá Judeova mladá léta strávená v pokojích dálničních motelů se samozvaným milencem a pasákem, bratrem Lukem.

Luke měl být ten hodný − jediný opat z kláštera, kde Jude vyrůstal. Malému chlapci nikdy neublížil. V Yanagihařině knize však nabývá sugestivně slizké podoby, stává se dokonalým záporákem, děsivým hlavně kvůli své ambivalentnosti tyrana s nevinnou tváří a laskavým hlasem.

Román Malý život v recenzích z angloamerického tisku často provází otázka: "Kolik utrpení dokáže čtenář snést?"

Na odpovědi se s Yanagiharou prý neshodl ani její redaktor. Snažit se být ke čtenáři shovívavý znamená urazit ho, myslí si spisovatelka, která své publikum programově neušetří jediné tragédie. Temnotu Malého života pak kompenzuje epizodami zachycujícími desítky let trvající přátelství zejména Judea a Willema.

Ze všech protagonistů mimochodem postupně vyrostou absurdně úspěšní muži. Yanagihara prostě není ctitelkou subtilního vyprávění, což je mnohdy únavné a někdy nečekaně zábavné. Třeba ve chvílích, kdy líčí DžejBího obrazy, na nichž většinou figurují Jude a Willem, nebo když vymýšlí názvy Willemových kasovních trháků a instantních filmových klasik.

Kdo přistoupí na Yanagihařinu hru a její opus přijme jako záměrně přetaženou literární telenovelu, může v něm Malý život probudit dávno neukojenou touhu po velkých emocích. Kdo knihu odloží, není cynická obluda, ale někdo, komu u Yanagihary chyběla nedořečenost a prostor pro vlastní fantazii. Takové k sobě americká autorka nepustí. Malý život dovolí pouze velké čtení.