Rudolf Firkušný byl nesmírně seriózní hudebník, říká před pražským koncertem klavírista Fray

Za značnou dávku poezie v jeho hraní a spontánní výkony oceňuje hudební kritika francouzského klavíristu Davida Fraye. Před devíti lety jej časopis BBC Music Magazine označil za nováčka roku. Od té doby Fray získává důležitá ocenění a vyprodává světové sály.

Má za sebou několik turné po Evropě, Asii i Spojených státech. Koncertoval s orchestry, absolvoval sólové recitály například v newyorské Carnegie Hall, účinkoval na festivalech typu BBC Proms. V úterý 21. listopadu jej v Dvořákově síni pražského Rudolfina poprvé uslyší také Češi v rámci Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného.

Šestatřicetiletý Fray dělá dojem hloubavého interpreta, jenž se o skladatele nejprve intenzivně zajímá, než zahraje či natočí jeho díla. Letos je zcela ponořen do Chopina.

Fray je znám také jistými osobními zvláštnostmi − u klavíru se zvláštně hrbí a gestikuluje, při hře si zpívá. Leccos z toho už před devíti lety zachytil dokumentární film Swing, Sing & Think. Od té doby se v něčem nezměnil: také v rozhovoru odpovídá nevyzpytatelně a zábavně.

HN: V Praze letos vystoupíte poprvé. Ale prý máte české předky?

Ano, jsem ze čtvrtiny Čech, má babička z matčiny strany pocházela z Moravy. Když jsem byl malý, poměrně často jsme ji navštěvovali v tehdejším Gottwaldově, dnešním Zlíně, a letní prázdniny jsme trávili v Luhačovicích.

Babiččina sestra vedla hudební školu a její bratr dirigoval, takže jsme v rodině měli spoustu hudebníků. A všichni pocházeli z České republiky.

HN: To vysvětluje, proč jste začal studovat tak brzy?

Ano, už ve čtyřech letech. Rodiče chtěli, abychom já i můj starší bratr měli hudební vzdělání, i když z nás nezamýšleli vychovat profesionální hudebníky. Měli jsme si hrát jen pro radost. Z bratra se stal právník, ovšem ze mě je pianista.

HN: Nevybíral jste mezi klavírem a ještě jiným nástrojem?

Snažím se jinými nástroji inspirovat, ale s volbou klavíru jsem byl vždy spokojený. Je to nástroj velice pestrý, s neuvěřitelně rozsáhlým repertoárem. Skýtá mnoho možností. Nikdy jsem té volby nelitoval.

HN: Repertoárem jste přitom postupoval neobvykle. Například jste začal Bachem, jemuž se mnoho klavíristů věnuje až později.

Většinou jsem se snažil postupovat chronologicky, jít od začátků klavírní hudby až po současnost. A nemyslím si, že to byla hloupost, protože všichni skladatelé, jejichž díla hraji dnes, jsou ovlivněni staršími díly, která tak už dobře znám. Proto je Bach nesmírně cenný, zvládnout přesvědčivě zahrát Bacha je základem všeho. Takže s vámi nesouhlasím. Podle mě bych to bral odzadu, kdybych začal Rachmaninovem či Prokofjevem.

HN: Bylo těžké začínat Bachem?

Bach je jedním z nejtěžších skladatelů. Nejenže jeho skladby je stejně těžké hrát jako ty Beethovenovy nebo Mozartovy, ale také protože moderní klavír je výrazně jiný než nástroje, na jaké hrával Bach.

Už na konzervatoři jsem se naučil jeho Italský koncert, ale pořád jsem s interpretací nebyl spokojený, až jsem nakonec Bacha zcela opustil. Po dokončení studií jsem se pustil do jeho partit, a tak jsem mu konečně začal přicházet na kloub. Ale trvalo dlouho, než jsem se stal takovým klavíristou, jakým jsem vždy chtěl být, a než jsem mohl začít hrát repertoár, o němž jsem snil.

HN: Kolik času dnes věnujete studiu skladeb, než je natočíte či uvedete?

Hodně. Nikdy neberu přípravu na lehkou váhu. Notový zápis je začátkem všeho. Klavíristé by jej měli respektovat a být za něj vděčni. Jsou to jediné instrukce, které nám autor zanechal.

HN: Přesto se ve svých interpretacích tomu, co skladatelé zamýšleli, často vzdalujete.

Podle mě nelze porozumět hudbě jen tím, že přečtete a zahrajete allegro, piano, forte a podobně. Musíte pochopit, proč to skladatel napsal právě takhle. Klavírní interpret je pro mě někdo, kdo se skladbu snaží vstřebat celou, včetně významu každé noty, každého označení dynamiky. Na to člověk potřebuje velmi dobře fungující mozek, srdce i uši.

HN: Kde jinde než v notovém zápisu hledáte inspiraci?

Můj učitel Jacques Rouvier mi kladl na srdce, že znát jen klavír nestačí. Člověk se musí rozhlížet také za hranice klavíru. Například mnoho autorů z 20. století při komponování klavírních skladeb myslelo na zvuk smyčcového kvartetu, houslí, klidně operní árie. Stejně tak ani Beethovenova klavírní díla nemůžete zahrát, nevíte-li, nakolik Beethovena inspirovaly Haydnovy kvartety.

HN: Teď se věnujete Chopinovi. Platí to také o něm?

Jednoznačně. Nemůžete hrát Chopina, pokud nevíte nic o Bachovi, protože právě Bach byl jeho velkou inspirací. Též byste měli dobře znát bel canto, kupříkladu Belliniho.

HN: Vy v Chopinovi slyšíte italskou operu?

Poslední roky poslouchám italské opery docela dost, hlavně z rodinných důvodů − mou manželkou je dcera dirigenta Riccarda Mutiho Chiara. Možná proto jsem se začal zabývat představou, jak bych se v této fázi své dráhy mohl stát jakousi Marií Callasovou klavíru. Teď jen přijít na to, jak to promítnout do interpretace − jak zúročit Marii Callasovou v Chopinovi, jak zhodnotit znalost smyčcového kvarteta v Beethovenově sonátě.

HN: Chopinovy skladby tvoří polovinu programu vašeho letošního vystoupení na Klavírním festivalu Rudolfa Firkušného. Jak jste vybíral ty ostatní?

Rozdělil jsem si program na dva světy. Ten Chopinův si zaslouží alespoň polovinu vystoupení. Jeho Polonéza-fantasie je pro mě vůbec nejinspirativnější kompozicí, jakou kdy napsal. Druhou polovinu večera tvoří smysluplná kombinace skladeb, které miluji − Schumannovy Novelety a Brahmsových Sedmi fantasií.

Noveleta zachycuje nejlepší stránky i tváře Schumannových kompozic. A Brahmsových Sedm fantasií je na tom podobně, můžete v nich najít v podstatě vše, co je v jeho hudbě, jen kondenzované na menším prostoru. Sedm fantasií složil Brahms v pozdní éře svého života, kdy už nemusel nikomu nic dokazovat. Komponoval je víc pro sebe než pro publikum.

HN: Říká vám něco jméno klavíristy Rudolfa Firkušného, po němž se pražský festival jmenuje?

Říká, mám pár jeho nahrávek a nedávno mi tchán vyprávěl, jak s ním dirigoval koncerty ve Spojených státech. Vím, že Firkušný byl nesmírně seriózní hudebník. V klavírním světě budil velkou úctu, protože dělal to, o čem byl přesvědčen, nikoliv to, co bylo populární. Myslím, že dnes si posluchačským vkusem necháváme diktovat příliš mnoho. Obdivuji tedy Firkušného nekompromisnost. Uměl publiku ukázat, co je podle něj dobré a kvalitní. Uctít tyto hodnoty každoročním festivalem je skvělý nápad.

HN: A co čekáte od svého českého debutu?

Bude to trochu zvláštní. Česky nemluvím, ale svým způsobem je Česko také mou zemí. Rozhodně ve mně ten koncert vyvolá jiné pocity. V publiku budou sedět někteří mí příbuzní, bohužel ne babička, která už mezi námi není. Ale radost by ze mě měla.