Joelova archa: Fotobanka ohrožených zvířat fotografa National Geographic má již 6 tisíc položek

Pětadvacet let fotografuje pro National Geographic, což považuje za nejlepší povolání na světě. Přesto přišla chvíle, kdy bylo najednou cestování a fotografování přírody Joelu Sartoremu málo.

Hlubší smysl našel věhlasný americký fotograf před jedenácti lety ve fotografování posledních žijících zvířat svého druhu. Svůj archiv ohrožených druhů nazval Photo Ark − Fotoarcha. Stejný název má výstava na varšavském PGE Národním stadionu, která nyní představuje dosud největší fotografickou přehlídku kriticky ohrožených zvířat planety.

Potrvá do 16. listopadu.

Výstavu pořádá National Geographic, který původně Sartoreho soukromou iniciativu před pár lety zaštítil. Fotografie jsou však jiné, než na jaké jsou čtenáři kultovního přírodovědeckého magazínu se žlutým rámečkem zvyklí. Joel Sartore zvířata nefotografuje ve volné přírodě − to by u řady živočichů již ani nebylo možné.

Vydává se za nimi do zoologických zahrad, jež se specializují na záchranu různých živočišných druhů. Staví tam improvizované ateliéry a zvířata fotografuje na černém nebo bílém pozadí.

"Dělám to ze tří důvodů. Zaprvé se tím ztrácí měřítko a slon je na mé fotografii stejně veliký jako ještěrka. Zadruhé to zjednodušuje. Neruší žádné okolí, divák hledí zpříma zvířeti do očí. A konečně mi ateliérové focení umožňuje zvíře dokonale nasvítit, ukázat jej v celé nádheře," vypočítává Sartore.

Na velkých fotografiích v přízemní hale varšavského Národního stadionu defilují opice, žáby, tygři, brouci, nosorožci či želvy jako modelky na předváděcím molu. Nejen že jsou dokonale nasvícení, často mají neuvěřitelné pózy − opičák si decentně klade dlouhé prsty na pusu, jako by si chtěl odkašlat.

Kudlanka si nožkou podpírá koketně nakloněnou hlavu, chameleon frajersky vystrkuje bradu a medúzy v řadě s rozvlněnými chapadly tančí nejspíš "pas de trios" z Labutího jezera.

Podívaná je to oslnivá, zábavná i dojemná. Autor se netají svým záměrem − zapůsobit na emoce diváků a probudit jejich zájem o ochranu přírody.

"Je naivní myslet si, že vymírání přírodních druhů se nijak nedotkne života lidí," říká Sartore. Dobře ví, že soucit lépe probudí zvířata s lesklýma dojemnýma očima než například hmyz. A výběr 45 vystavených fotografií tomu je přizpůsoben. Fotoarcha přitom zahrnuje přes šest tisíc ohrožených druhů.

Ještě jednou tolik zvířecích "portrétů" má Joel Sartore v plánu pořídit. Odhaduje, že mu to zabere dalších patnáct let práce, při které bude navštěvovat zoo po celé planetě, fotografovat, archivovat − a také pořádat zapálené přednášky, jež jsou v jeho podání trochu kázáním a trochu autobiografickou show s přírodovědeckým zaměřením.

Takovou předvedl i ve Varšavě. S mikroportem u pusy vyprávěl svůj příběh a dálkovým ovladačem přitom střídal fotografie a krátká videa na obřím plátně za svými zády.

Po několika prvních úchvatných záběrech z divočiny − přesně takových, jaké se od reportéra National Geographic očekávají − následoval jeden velmi osobní, při kterém obecenstvo zatajilo dech. Byla na něm mladá žena ležící v posteli, obklopená krabičkami léků.

"Před sedmnácti lety diagnostikovali mé ženě rakovinu prsu. Nejmladší syn z našich tří dětí byl teprve dvouletý. Celý rok jsem zůstal doma a měl jsem hodně času přemýšlet o tom, co je v životě důležité," dostává se Sartore k důvodům, proč založil Fotoarchu. Jeho manželka se uzdravila a Sartore se mohl pustit do své mise.

Joelova archa

Dalších 5
fotografií

Většinou fotografuje zvířata, na jejichž záchraně se stále a často úspěšně pracuje. Například populace koaly medvítkovitého už není v bezprostředním ohrožení, protože lidé na vačnatce, kteří připomínají medvídky, začali pod vlivem kampaně brát ohledy. "Koalové to mají snazší v tom, že jsou od pohledu roztomilí," míní fotograf a přidává jeden ze svých smutných bonmotů: "Lidé nebudou zachraňovat nic, do čeho se nezamilují."

Některé druhy zvířat však stihl zachytit na poslední chvíli. Malou, skvrnitou žabku, která žila v jisté zoo osm let a která byla poslední svého druhu, vyfotil týden před tím, než pošla. "Chovatelé její konec očekávali, a tak mě zavolali, abych co nejdříve přijel," říká fotograf.

Podobné to bylo i s fotografováním staré samice nosorožce severního bílého Nabiré ve Dvoře Králové. Tam byl Sartore spěšně pozván před dvěma lety. Nabiré bylo dvaatřicet let a byla nevyléčitelně nemocná.

"Pověsili jsme do výběhu černý samet jako pozadí a ošetřovatelé ji nalákali na oblíbené zelené listy. Nebylo to těžké focení, žvýkala a já ji fotil. Byla to milá stará dáma," říká Joel Sartore o snímku nosorožce s dlouhými řasami a se světlou kůží, který na výstavě nechybí.

Zvířata tohoto druhu byla ve volné přírodě naposledy spatřena v roce 2007. Nyní se ví pouze o třech kusech − odchovancích královédvorské zoo, žijících v keňské rezervaci Ol Pejeta.

Fotograf nemá pochyby, že za vymírání zvířat může lidská společnost: zmenšuje a narušuje území divoké přírody, kácí lesy, používá nadměrné množství chemických prostředků. "Zhruba jednou ročně se setkám se zvířetem, které je poslední svého druhu a už není záchrany," říká zakladatel Fotoarchy. Pak se chvíli odmlčí a pokračuje tichým hlasem: "Asi je to lekce, abychom si dávali pozor a poučili se."

Rychle se ale zase vzchopí a je opět slavným fotografem, jehož snímky se často objevují na titulní straně National Geographic a který je též hrdinou třídílného dokumentu vysílaného i v české verzi televizí Nat Geo Wild.

"Je ještě šance zachránit většinu druhů, ale měli bychom si pospíšit. Nesmíme spoléhat na další generaci. Potřebujeme zdravé pralesy, abychom měli co dýchat, potřebujeme včely, aby opylovaly ovoce a zeleninu, potřebujeme přírodu. My potřebujeme ji, ne ona nás," chrlí ze sebe
Sartore jako zapálený misionář, který
neztrácí čas.

Během několikadenní polské návštěvy stihl Joel Sartore zahájit varšavskou výstavu, vést přednášku, dát desítky rozhovorů a k tomu ještě ve vratislavské zoo nafotit několik druhů zvířat. Včetně ohrožené antilopy kongoni. "To jsou strašně nervózní, velká a silná zvířata. Trochu jsem měl obavy. Tamní chovatelé ale natáhli ve výběhu černou plachtu, před kterou antilopám několik dní předem sypali jídlo. Zvířata si na to zvykla a focení šlo už hladce," usmívá se fotograf, podle kterého jde vyřešit všechno, pokud je personál zoologické zahrady ochotný spolupracovat.

"Každé zvíře si vždycky předem nastuduji, ale spoléhám také na chovatele, kteří umí zvířata uklidnit. I ten nejvyplašenější živočich nakonec pochopí, že jej nechci lovit," popisuje svůj přístup Sartore, jenž fotí za pomocí periskopů, teleobjektivů i dronů.

Do konferenčního sálu varšavského stadionu se na Sartoreho přišlo podívat i několik stovek školáků, kteří jej na závěr přednášky zasypali desítkami otázek. "Kolik je na světě druhů křečků?" zajímalo je například.

Nejvíc fotografa potěšila copatá dívka, která se zeptala, co by měla dělat, aby přírodě pomohla. "Recykluj, jez méně masa, řekni rodičům, ať šetří energií. Ať v zimě příliš netopí a v létě tolik nechladí, ať nesypají trávník chemií," chrlil ze sebe Sartore a svůj výčet uzavřel: "Každý může udělat hodně. Stačí se zamyslet, jak utrácíme své peníze."

Joel Sartore rozhodně nemá problém být přímočarý. Když zjistil, že se s ním dala do řeči novinářka z Prahy, bez okolků se zeptal: "Mohla byste vzkázat do zoo v Praze, že bych tam moc rád přijel fotit? Dočetl jsem se, že je jednou z nejlepších na světě." Na otázku, proč jednoduše do pražské zoo nenapíše, odpověděl, že by rád dostal pozvání.

"Víte, jsem trochu stydlivý a taky toho mám hodně. Ale kdyby mě pozvali, určitě bych přijel. Stejně jako jsem přijel do Dvora Králové a do zoo v Plzni," slibuje fotograf.