Emil Filla hoří pro surrealismus, výstava v Museu Kampa objevuje skrytý rozměr jeho díla

Podle pravidel generační výměny jej měli mladí umělci nesnášet. Umělec a sršatý kritik Karel Teige i malíř pověstný svou jízlivostí Jindřich Štyrský ale překvapivě svého staršího kolegu Emila Fillu velebili − byl pro ně zakladatelem moderního českého umění.

Právě Štyrský označil Fillu za Muže s hořící hřívou a jeho pojmenování nyní přebírá nejen rozsáhlá monografie nakladatelství Argo, ale také výstava v pražském Museu Kampa. Autorem obojího je proslulý specialista na českou modernu, kunsthistorik Karel Srp.

Emil Filla má podle Srpa zásluhu na tom, že se v českém umění prosadily tři modernistické styly: expresionismus, kubismus a surrealismus. "Zatímco jeho vztah k prvým dvěma byl již mnohokráte zhodnocen, poměr k surrealismu zůstává dosud otevřený," píše historik umění v publikaci, jež spolu s výstavou zmíněnou skulinu v bádání o Fillovi s pečlivostí Srpovi vlastní zaceluje.

Výstava, která potrvá do 11. února, je semknutá do rozmezí 30. let 20. století a představuje pět desítek Fillových děl obklopených obrazy a sochami o generaci mladších umělců. Po boku Fillových prací jsou tu obrazy Františka Muziky, Jindřicha Štyrského, Toyen, Františka Janouška, Františka Vobeckého či Adolfa Hoffmeistera. Je fascinující sledovat, jak shodné náměty − například modelka v ateliéru − mají u různých umělců někdy podobné, jindy velmi odlišné výrazy.

V roce 1932 slavil uznávaný kubista padesátiny, jež připomněla velkolepá retrospektiva v pražském Mánesu. V té době ale byla nepřehlédnutelná Fillova další proměna.

Jen co se publikum víceméně smířilo s jeho kubistickými zátišími plnými ploch a ostrých zlomů, jež maloval předchozí dekádu, začali si kritikové všímat další Fillovy umělecké fáze: Jaroslav Bohumil Svrček například v roce 1932 uvádí, že poslední Fillovy práce "mají vnitřní skrytý obsah. Chtějí vyvolat pocit hrůzy a děsu, používají naturalistických malířských prvků", a dále píše: "Jsou na chybě, kdož nechtějí viděti, že Filla prodělává tu, stejně jako Picasso, přelom od kubismu k nadrealitě."

Podle vystavených maleb na pražské výstavě se nadrealita nejvíc dotkla ženského těla. Filla, podobně jako jeho vzor Pablo Picasso, proměnil akty v elastickou hroudu.

"Z těla se stal balík organické, jakkoliv tvarovatelné hmoty. Výtvarný výraz se pohyboval na hraně krutosti a křečovitosti," popisuje postavy s obřími chodidly, hrbolatým tělem a vychýlenými hlavami Karel Srp, podle kterého Filla "zásluhou surrealismu uvolnil svou představivost, zbavil se pozůstatků syntetického a lyrického kubismu, vyostřil i zneklidnil svůj výraz a dospěl k zájmu o antickou mytologii".

Filla hoří pro surrealismus, na Kampě objevují skrytý rozměr malířova díla

Další 3
fotografie

Antické motivy v druhé polovině expozice se už nevěnují ženskému tělu, ale častěji zachycují především mytické hrdiny při zápase. Například Zápas Herakla s nemejským lvem z roku 1936 je strhujícím obrazem boje, při kterém jde o život. Je plný agrese a napjatých šlach, tak jak je to typické pro celý Fillův soubor Boje a zápasy.

Živočišnost a barevná divokost Fillových obrazů našly zalíbení u mladých umělců, zejména z okruhu někdejšího Devětsilu. Karel Teige, který dříve Fillu kritizoval, měl pro něj v roce 1934 slova obdivu: "Dnešní obrazy Emila Filly (…) jsou svým 'nádherným' básnickým světlem často mnohem bližší surrealismu než obrazy mnohých malířů, které se přiživují u francouzských autorů."

Náklonnost mladých modernistů ke slavnému a vlivnému malíři byla oboustranná. Filla sám respektoval nastupující umělce a prosazoval je, kam mohl: do Spolku výtvarných umělců Mánes, v němž byl místopředsedou, i na stránky časopisu Volné směry, který jako šéfredaktor vedl.

Na jeho přímluvu byli někteří umělci, například Štyrský a Toyen, přijati do spolku Mánes a v roce 1935 se ve velkém sále Mánesu uskutečnila i výstava Skupiny surrealistů Československa.

Velká vstřícnost a otevřenost mezi Fillou a surrealisty by jistě přinesly ještě další ovoce, kdyby se normální život ve střední Evropě na dlouhých pět a půl roku nezměnil ve válečné přežívání. Emil Filla, jenž byl zvyklý být v první linii bojů intelektuálů o podobu umění, přišel mezi prvními na řadu také při zatýkání. Gestapo si pro něj přišlo 1. září 1939.

Nejprve jej nacisté odvlekli, stejně jako malíře Josefa Čapka, do koncentračního tábora Dachau a potom do Buchenwaldu. Na rozdíl od Čapka měl štěstí, vrátil se odtud v květnu 1945.