Spisovatel McEwan v románu Skořápka o ještě nenarozeném dítěti vyšil své logo značkového autora

Ve chvíli, kdy britský prozaik Ian McEwan psal tu větu, možná myslel především na sebe. V novém románu Skořápka, který nyní vyšel česky, zmiňuje, že veškeré umění usiluje o mozartovskou lehkost. A McEwanovy prozaické koloratury na stránkách Skořápky jsou natolik suverénní, že není ani tak podstatné, "o čem to je", ale spíš s jakou virtuózní lehkostí kniha "funguje".

Ostatně příběh Skořápky je v základu ohraný, nekomplikovaný. McEwan tak dějovou linkou neodvádí pozornost od podstatnější věci, na které jeho nová próza stojí: od osoby vypravěče.

Lze ovšem vypravěče Skořápky, dítě v matčině lůně, vůbec nazvat osobou, když ještě ani nepřišlo na svět, nemá jméno, zato je nadáno na "svůj věk" nadreálnými schopnostmi kritického myšlení téměř univerzitního intelektuála?

Nenarozený chlapec se ocitá v úloze vetřelce, s níž McEwan pracuje někdy natolik humorně, že by to čtenáři autorových starších vážných próz do něho ani neřekli. Spisovatel vytvořil z lidského plodu odposlouchávací zařízení nové generace, které vzhledem ke své biologické podstatě nejen zaznamenává, ale rovněž interpretuje.

K tomu dostal vypravěč roli přímého svědka kriminálního činu, který se jej osobně pokrevně dotýká a proti němuž může protestovat nanejvýš kopáním matky do břicha. Z lůna, kam zvenčí pronikají pouze zvuky, vyslechl přípravu a vykonání zločinu jako rozhlasovou inscenaci. Až chlapec vyjde na svět a dospěje, mohl by se odhodlat k pomstě.

Bezejmenný prenatální intelektuál nabyl vědomosti velmi rychle z rozhlasových pořadů a podcastů, které matka během těhotenství s oblibou poslouchá. A v devátém měsíci je už schopen uvažovat o zásadních otázkách společenského a politického života včetně existencionální krize Evropy, globálního oteplování či rasové a pohlavní identity.

Pro McEwana, za něhož vlastně promlouvá, se "nepojmenovaný" stává dokonalým alibi: nejmenším dětem i bláznům je dovoleno říkat vše.

Vypravěč tak někdy plete páté přes deváté, aniž by to ale román brzdilo. Naopak. "Slepá ramena" ilustrativně zapadají do hlavního toku vyprávění. Dokonce jsou nenuceně poučná. Třeba když "prenatál" vysvětlí akustický Dopplerův jev na zvuku rádia z okolo projíždějící dodávky a následně, parodicky, rozdíl hudby dvou epoch při líčení toho, jak si jedna z románových postav falešně píská: "Je to spíš Schoenberg než Schubert, spíš snaha působit uvolněně než pokus o konkrétní melodii."

Také v anatomii je vypravěč zběhlý, pokud jde o uložení dítěte v děloze a vliv matčiných pohybů − včetně sexuálního aktu − na něj. McEwen si na medicínské věrohodnosti zakládá, jak prokázal třeba ve starším románu Sobota, jehož hlavní postavou je londýnský neurochirurg. Autor se tehdy na psaní dlouho připravoval. Navštěvoval operace mozku a lékařská fakta konzultoval se špičkovými specialisty.

Děj Skořápky je tedy spíš jen krejčovskou pannou, na které McEwan do prozaického kabátu vyšívá své logo značkového autora. Anglista Ladislav Nagy v doslovu románu připomíná předobraz příběhu Skořápky v Hamletovi − také dvě hlavní postavy spisovatelovy nové prózy nesou jména podobná Shakespearovým dramatickým hrdinům. Místo Gertrudy je tu Trudy, místo Claudia Claude.

Rovněž bibličtí bratři Kain s Abelem by se ve Skořápce poznali. Stejně jako čtenáři klasických detektivek by do McEwanova románu mohli projektovat zkušenost s literárními mordy, jejichž pachatelé stejně nakonec doplatí na nedomyšlený detail "dokonale" připraveného plánu.

Oproti tomu v prozaickém plánu, na jakém Ian McEwan vystavěl nový román, by skulinu těžko našel i nejlepší z detektivů Scotland Yardu. Případ Skořápka by musel odložit. Na rozdíl od čtenáře.