Recenze: Opera z Met v českých kinech zmatkem, sobectvím a znehybnělostí myšlení připomněla dnešek

Někdo novátorské opery miluje, někdo se jim vyhýbá. Ukázal to i sobotní přímý přenos z Metropolitní opery. V New Yorku bylo nabito a dlouho se tleskalo, v pražském kině Světozor slabá návštěva. V brněnské Redutě ještě slabší.

Čechy nepřitáhla ani reklama na "nejvyšší tón v historii MET". Přitom opera Anděl zkázy od britského skladatele, dirigenta a klavíristy Thomase Adèse je od loňské salcburské premiéry považována odborníky za vrcholné dílo hudebního divadla.

Třebaže autor této recenze žádnou "notu A nad vysokým C" nezaslechl či přeslechl, nechyběla mu. Existovala serióznější lákadla. Především přímý přenos Adèsovy předchozí opery, shakespearovské Bouře, v roce 2012. Už tehdy v roli Ariela excelovala americká sopranistka Audrey Lunová a jako Trinculo na sebe upozornil britský kontratenor Iestyn Davies.

Gramofonová nahrávka Bouře dostala cenu Grammy a Adès získal Brit Award jako skladatel roku. Přední současný muzikolog Alex Ross po zhlédnutí Anděla zkázy označil Adèse za virtuosa extrémů. A kdyby nic jiného: inspirace scénářem stejnojmenného filmu Luise Buňuela z roku 1962 je záměr prostý jakékoli obchodní vypočítavosti.

Příběh ze života smetánky, v němž se večeře protáhne do ničivého nedohledna a uzavře přítomné do jednoho prostoru, trvá v Buňuelově slavném surrealistickém filmu 90 minut. V opeře o půl hodiny déle.

Španělsko z éry diktátora Franka asi připomene málokomu. Jak ale patnáct osob vinou stísněnosti, hladu a žízně ztrácí zbytky lidskosti a klesá do pusté živočišnosti, začne divákům připomínat dnešek. Především zmatkem, sobectvím a znehybnělostí myšlení, natož konání.

Adèsova hudba, poučená zejména Richardem Straussem, Sibeliem a Stravinským, přesto vždy svébytná, tvaruje i v nejkratších plochách do výrazných typů aristokrata, klavíristku, zpěvačku, doktora, majordoma, plukovníka a další.

Muzikálnost sólistů je dokonalá, jsou většinou sehraní ze společných účinkování v evropských inscenacích Anděla zkázy. Sám Adès je od dirigentského pultu přesně vede a soustřeďuje se na ně nejméně tak jako na orchestr.

Režisér i libretista Tom Cairns se nechává k dobru věci hojně vést Buňuelovým filmem. Ani živé ovce na scéně ale nezneklidní tak jako mimika a gesta společensky vykloubených jedinců. Audrey Lunová strhuje pozornost už rozsahem své Leticie: vysoká E a F, známá z Královny noci v Mozartově Kouzelné flétně, zpívá bez zakolísání. Ještě obdivuhodnější je však pěvecký výraz, který ji řadí málem k dramatickým sopránům.

Britský basista John Tomlinson našel v 72 letech jako doktor jednu ze svých životních rolí. Pokud se některému posluchači nedařívá nalézt půvab v kontratenorech, tentokrát má štěstí: Iestyn Davies výtečně využívá svého hlasového oboru coby sebestředný snob Francisco. Nadprůměrná je tu ovšem každá role.

Druhé, závěrečné jednání míří v ději i hudbě do smírnějších poloh a vyslovenou útěchou zní milostný duet Eduarda a Beatrize. I když v buňuelovském duchu končí ve skříni. Sečteno: Adèsova matka, výtvarnice a žákyně Dalího a Duchampa, může mít radost.