Llamazares napsal legendu o anarchistovi. Jeho novela zkoumá, co udělat, když neexistuje řešení

Balada. Ozvěny této starobylé vznešené formy naleznou čtenáři Vlčího měsíce, v češtině právě vydané novely španělského autora Julia Llamazarese. Rámuje ji devět let, po něž se vypravěč − anarchistický republikán − skrývá v horách před frankistickými četníky. Může buď mrznout, hladovět a postupně se stát divokým zvířetem, nebo zemřít. Jestli v přestřelce či na popravišti, není podstatné. Vítězové jsou neúprosní, podobně jako bývali poražení.

"Bolo nás jedenásť, už nás je len desať. Všetci ľudia vravia, že nás budú vešať," zpívali ve svém hitu ze začátku osmdesátých let Lasica a Satinský. Vlčí měsíc odčítá od čtyř. Ve vysokých horách se skryli čtyři španělští "zbojníci" a také odtud jako v té písničce jeden po druhém mizejí.

Na rozdíl od slovenské parodie však nedezertují. Umírají. Ángel nakonec ve své skrýši zůstane sám. Zbylo mu jen ticho. "Mnohokrát jsem opouštěl jeskyni a dlouhé hodiny bezcílně bloudil po horách ve snaze vypudit z paměti jeho šílenou dokonalost. Až jsem nakonec musel připustit, že ticho je jediný přítel, který mi ještě zbývá."

Ten jazyk! Autor knihy se nebojí velkých gest. Slunce na jejích stránkách vybuchuje, sníh skučí a koruny stromů rozechvívá bolest. Napětí mezi drsným, vyhroceně politickým příběhem nevyhnutelného zániku republikánských bojovníků a vysoce estetizovaným jazykem rve čtenáře na kusy.

Ač má příběh reálné kontury, nečteme literaturu faktu, dokonce ani román. Setkáváme se s čímsi pradávným, s legendou, která se snaží vytvořit vlastní prostor a poetizovat smrt. I když je Llamazares zjevně na straně levicové Lidové fronty, jeho kniha není politickým apelem, respektive je něčím mnohem hlubším: literaturou.

Dokud jsou na útěku čtyři bojovníci, stránky párají dialogy. Postupně však umlkají nejen proto, že uprchlíků tam nahoře v horách ubývá. Je jim jasné, že generál Franco občanskou válku vyhrál a že jeho dominancí neotřese ani válka světová. Naděje se přestěhovala na "druhou stranu osudu".

Četníci své pátrání po někdejších nepřátelích nevzdávají a venkované jsou čím dál nevrlejší, když si otrhanci z hor přijdou pro proviant. Platí to i pro rodinné příslušníky, kteří jsou dole ve vsích vystaveni ústrkům a násilí.

Co udělat, když neexistuje řešení? Vypít lahev kořalky a vpálit si kulku do čela? Ángel si ubalí cigaretu z bramborové natě, vyčistí samopal a drží osamělou hlídku. "Co si v průběhu noci dokáže přát a po čem dokáže toužit osamělý, zcela osamělý, hořce osamělý muž, se ani samotný Bůh nebude moci nikdy dozvědět," píše Llamazares.

Ani sám autor to zjevně neví, ale bez něčeho tak pomíjivého, jako jsou pocity, je snadné se obejít. Pokud má člověk tu čest s legendou.