Návrat ke zvuku kapely Oasis. Noel Gallagher novým albem dokazuje, že patří na skladatelskou špičku

Přesně padesát dní po svém bratru Liamovi nyní své nové album nazvané Who Built the Moon? vydal také Noel Gallagher. Oba bývalí členové skupiny Oasis, která vznikla v anglickém Manchesteru a rozpadla se roku 2008, natočili své dosud nejlepší sólové desky.

Vrcholnou éru Oasis prožili v letech 1993 až 1996, v éře hudebního proudu zvaného britpop − s oporou tradic anglické populární hudby představoval svéráznou odpověď na americký rockový styl grunge. Britpop stavěl na zvuku kytar a chytlavých melodiích, v nichž šlo vysledovat liverpoolskou hudbu z dob Beatles, psychedelickou muziku i punk ze 70. let a hlavně nezávislou scénu z let osmdesátých.

Noel Gallagher, jenž v Oasis hrál na kytaru a byl autorem většiny skladeb, patřil k těm, kdo žánr definovali. Tudíž nepřekvapuje, že po letech hledání se k němu na nové desce vrací.

Album vydal pod hlavičkou své kapely The High Flying Birds, avšak převážnou část práce odvedl sám s producentem Davidem Holmesem a najatými studiovými muzikanty. Většina z nich nemá nic společného se sestavou, v jaké High Flying Birds vystoupí na již vyprodaném koncertu 14. dubna příštího roku ve velkém sálu pražské Lucerny.

Gallagherovu nahrávku vyšperkovali hosté jako Paul Weller, zde hrající na varhany, kytarista Johnny Marr nebo baskytarista Jason Faulkner. Spíše posilují image desky, než že by ji ovlivnili po zvukové či melodické stránce.

Sám Gallagher už nehledá nic nového. Jeho dnešní rukopis se příliš neliší od toho, jak komponoval v dobách Oasis − jen produkce je modernější, efektnější, s abstraktnějšími zvukovými smyčkami, a tím i hutnějším podkladem. Výjimečná je jeho deska tím, nakolik jsou písně vycizelované. Mají popové melodie i klasický britský kytarový zvuk.

Gallagherovou specialitou byly vždy předehry, většinou postavené na kytarových riffech, ale na novém albu je stejně dobře hrají klávesy nebo unisono celá kapela s dechovými nástroji. Takto začíná například pilotní singl Holy Mountain, který jako by z oka vypadl starším skladbám Oasis. Zároveň ale evokuje britskou éru z první poloviny 70. let zvanou glitter, jak se přezdívalo této odrůdě takzvaného glamrocku.

Svou konstrukcí Gallagherovo album připomíná film. Rámují ho dvě instrumentálky: začíná energickou skladbou Fort Knox a končí závěrečnou The End se zklidňující, ale psychedelickou atmosférou jako závěrečné filmové titulky.

Když k tomu připočteme ještě instrumentální mezihru uprostřed alba, zjistíme, že zhruba na čtvrtině desky Noel Gallagher nezpívá. Nijak to neškodí, zpěv byl koneckonců vždy Gallagherovou největší slabinou. A posluchač má z desky alespoň pocit vnitřně provázané nahrávky.

Nové album znovu oprašuje paradox, který Noela Gallaghera obestírá už přes dvacet let: vyhrává zároveň ankety o nejlepšího i nejpřeceňovanějšího kytaristu své generace. Ať je to jakkoliv, v britské generaci dnešních padesátníků, kteří zazářili v polovině 90. let, alespoň jako skladatel patří na úplnou špičku.