Villa Pellé vystavuje malířku Daisy Mrázkovou. Je to jako uhasit žízeň, říkala o touze malovat

Snad žádný český autor neudělal pro pochopení výtvarného umění tolik. Do krajin vnitřního světa malířky Daisy Mrázkové − mezi ty rozpité barvy nejrozmanitějších odstínů − vstupují s lehkostí i malé děti. Dětské obrazové knihy, jichž se Mrázková stala v sedmdesátých letech průkopnicí a kterých vydala jedenáct, se staly bestsellery. Výstava v pražské galerii Villa Pellé představuje autorčiny ilustrace spolu s její volnou tvorbou.

Malířkou chtěla být odmala, ale poslechla doma a nejprve šla "na učitelku". Během studií se v roce 1942 tajně přihlásila na UMPRUM, kde jí už během přijímacích zkoušek padl do oka spolužák Jiří Mrázek. Změna školy jí prošla, ale dlouho na ní nepobyla. Ve stejném roce nacisté zavřeli univerzity a studenti měli být totálně nasazení.

"Nenapadlo nás nic chytřejšího než se vzít a odstěhovat se na Vysočinu, kde nám přátelé našli jednu světničku," vzpomíná výtvarnice s půvabným jménem.

Dala jí ho její anglická maminka, kterou si otec, povoláním krejčí, přivezl ze zkušené z Londýna. Daisy znamená sedmikráska a stejné květiny její matka pěstovala v truhlíku za oknem, protože jí připomínaly vzdálený domov.

"Maminka si tady nikdy nezvykla. Nikdy se pořádně nenaučila česky," vypráví Daisy Mrázková v televizním dokumentu z cyklu Výtvarnické konfese.

Po válce se na školu vrátil jen Jiří Mrázek, jeho žena zůstala doma s dětmi, které se jim mezitím narodily. Pro vysněnou profesi si musela vystačit s jediným neúplným rokem školy, ale hodně čerpala ze zkušeností svého muže a dalších malířů, se kterými se Mrázkovi stýkali. K přátelům patřil Václav Boštík nebo Jiří John a jeho žena Adriena Šimotová, jíž Mrázková sedávala v padesátých letech modelem.

Galerie Villa Pellé vystavuje ilustrace i volnou tvorbu Daisy Mrázkové

Dalších 6
fotografií

Také Daisy Mrázková začínala od portrétů a autoportrétů. "Přistrčila jsem stůl ke skříni, na které bylo zrcadlo, a malovala jsem sebe. Pak jsem chtěla být s plátnem sama, přestala jsem si zvát lidi," popisuje malířka změnu, po které začala malovat smyšlené krajiny. Stále se v nich přitom objevovaly poněkud surrealisticky lidské hlavy.

Potom ale všechny figurativní prvky zmizely, zůstaly imaginární prostory ze zemitě namíchaných barev. Právě snové krajiny se v šedesátých letech staly základem při tvorbě prvních obrazových knih pro děti. Ty se jí prý nejlépe psaly na Vysočině, kam z pražského bytu jezdila s rodinou na prázdniny. Barevné abstrakce se proměňují v lesy, paseky, louky, bystřiny či pole, do kterých Mrázková dosazuje maličké figurky − hrdiny svých knih.

"V jejích příbězích promlouvají skály, oblaka a vůbec vše, co svět obsahuje. Zároveň v nich ale ožívá i barva, čára a voda akvarelu, které se domáhají svého vlastního výrazu. Výjimečné jsou její knihy právě tím, že mezi bytosti a jevy vtahuje malířka vlastní hodnoty obrazu a kresby, barvy a čáry, které se tak stávají součástí příběhů," uvádí kurátor výstavy Jan Rous.

Nedá se říct, jestli jsou to na prvním místě ilustrace, nebo magické příběhy, které si získávají srdce čtenářů už čtyřicet let. Obojí stojí na stejném základě: spojují něco velkého, důležitého s obyčejným a jednoduchým. Malířský podklad rozmáchlých iluzivních krajin zabydlují křehké, naivní postavičky. Hrdinové příběhů se dotýkají životních pravd často "jenom" tím, že se bedlivě dívají nebo dávají hodně zvědavých, dětsky koumavých otázek. "Jak to, že člověk pozná, že dělá hloupost, až když je pozdě?" ptá se zajíček Jácíček své kamarádky Veverky, když se předtím snažil lézt jako ona po stromě. "Hloupost by se měla poznat předem. Měla by být třeba černá se žlutými skvrnami jako mandelinka a kolem dokola by měla mít dlouhé bodliny a měla by bzučet jako hejno čmeláků. Člověk by si už dal na ni pozor. Ale takhle?"

Příběhy Daisy Mrázkové v sobě mají špetku anglické poetiky, bonmoty jejích hrdinů občas připomenou Alenku v říši divů a mudrováním jsou zase postavy podobné hloupoučkému, dobrotivému medvídkovi Pú.

Daisy Mrázková vytvořila kromě Jácíčka také Medvěda Flóru, dále napsala Neplač, muchomůrko, Auto z pralesa nebo titul Co by se stalo, kdyby…, podle kterého je nazvaná i pražská výstava.

Ta kromě originálních ilustrací s ručně psanými instrukcemi pro tiskaře a knih, jež stále vycházejí v reedicích, představuje obrazy, které s ilustracemi tematicky souzní. A dále se všemi sály Villy Pellé prolínají šímovsky laděné barevné abstrakce a obrazy kreslené do mokrého pozadí barevnými tužkami a v horních sálech přibudou ještě tušové kresby z cyklu Signály.

Když malířka ve filmovém portrétu z roku 2011, který výstavu doprovází, mluví o své tvorbě, zdá se, jako by se jí obrazy samy "děly". "Nevím, proč mám stále touhu něco vytvořit, je to jako uhasit velikou žízeň," říká například a v jiném záběru prohlásí: "Jsem ráda, když to jde ze štětce rovnou na plátno a když to nejde přes mozek."

Často také opakuje, že je nejistá a neprůbojná, což přičítá také tomu, že je žena: "Vždycky jsem záviděla chlapům, že si něco vymyslí a pak jdou a udělají to. Ženská, soudím podle sebe, strašně chce něco udělat, ale neví co. Teprve v průběhu práce se to objeví," říká malířka, jako by její intuitivní přístup měl být méněcenný. Po chvíli se však opraví: "Ale později jsem se dozvěděla, že i u mužů je často důležitá nejistota a náhoda."

Daisy Mrázková zemřela loni v 93 letech. Její pražská výstava potrvá do 20. ledna.