Havel byl ke mně přátelský, ten druhý Václav nikoliv, vzpomíná v rozhovoru Salman Rushdie

Od našeho zpravodaje z Hamburku – Pryč jsou doby, kdy byl Salman Rushdie nejstřeženějším spisovatelem světa. Koncem 80. let na něj kvůli románu Satanské verše íránský ajatolláh Chomejní uvalil fatvu a tímto náboženským ediktem vyzval každého muslima, aby Rushdieho na potkání zavraždil. Britský spisovatel indického původu zmizel do anonymity, několik let byl střežen stejně přísně jako britská královna.

Také do Prahy roku 1993 přiletěl soukromě, neboť letecké společnosti jej z obav o bezpečnost odmítaly pustit na palubu. Cesta tehdy vzbudila diplomatickou roztržku: zatímco prezident Václav Havel spisovatele ze solidarity přijal, premiér Václav Klaus se od věci distancoval.

Podruhé a naposledy byl Rushdie v Česku roku 2001, kdy jej coby hosta Festivalu spisovatelů Praha stále provázela pětičlenná ochranka. Dnes už prý nebezpečí pominulo. Černé jaguary tajné služby z Rushdieho života odjely začátkem nového tisíciletí. A přestože z Íránu před pár lety přišla zpráva, že odměna za Rushdieho hlavu znovu stoupla, čerstvě sedmdesátiletý spisovatel si z výhrůžek nic nedělá. Zvesela se prochází po německém Hamburku, kam přijel hovořit o svých dvou nedávných románech.

HN: Sedíme sami v restauraci, ochranka nikde. Už ji nepotřebujete?

Už dlouho ne. Nejvypjatější období skončilo téměř před dvaceti lety, kdy fatvu odvolal íránský prezident Chátamí. Pak jsme se ještě pár let ujišťovali, že opravdu dělají, co slíbili, ale dnes mi nic nehrozí. Občas je z Íránu slyšet, že zvyšují odměnu za mou vraždu, ale ta výzva nepochází ze státních kruhů, nýbrž od lidí, kteří nemají peníze, právo ani prostředky toho docílit.

HN: Takže třeba v New Yorku, kde žijete, běžně chodíte po ulici?

Ano, zcela svobodně. Už nemusím mít bodyguardy jako tehdy v Praze.

HN: Pamatujete, jak jste byl v Praze?

Vzpomínám si na návštěvu ze začátku 90. let. Prezident Václav Havel byl ke mně tehdy velmi přátelský, kdežto ten druhý Václav nikoliv. Havel mě ovšem podpořil už dřív. Krátce poté, co se stal československým prezidentem, navštívil Londýn a chtěl na mou podporu uspořádat tiskovou konferenci. To mu britská vláda z bezpečnostních důvodů nedovolila, tak jsme si jen zavolali. Bylo krátce po revoluci a Havel nedůvěřoval české ambasádě, kde zřejmě stále pracovali lidé ze sovětských dob. Takže jsem dostal soukromé číslo, zavolal jsem na něj a požádal jsem, zda bych mohl hovořit s prezidentem Havlem. Muž ve sluchátku odvětil: "Je mi líto, ale pan prezident je právě na toaletě."

Havel byl ke mně přátelský, ten druhý Václav nikoliv, vzpomíná v rozhovoru Salman Rushdie

HN: To asi odporovalo protokolu. Ale už Bob Dylan zpíval, že "i prezident Spojených států někdy musí stát nahý".

Mně se ta úžasná neformálnost hrozně líbila. Byla pro mě důkazem, že v Československu zřejmě opravdu proběhla revoluce. Podruhé jsem pak přijel na pozvání Festivalu spisovatelů Praha. Existuje ještě?

HN: Ano, minulý měsíc na něm syrský básník Adonis volal po oddělení islámu od státní moci. Tedy žádal něco podobného jako postava středověkého filozofa z vašeho nedávného románu Dva roky, osm měsíců a osmadvacet nocí.

Adonise dobře znám osobně. Tím, co říká, představuje důležitý hlas v arabském světě. A hlas volající po reformě islámu z tohoto světa zazníval vždy, jen v posledních dekádách jako by ho překřičeli radikálové. Já se k islámu vyjadřuji zřídka, v žádné arabské zemi jsem nikdy nežil. A nepřipadám si jako muslimský spisovatel, nikdy jsem nebyl věřící. Írán jsem navštívil všehovšudy jednou, když jsme s kamarádem roku 1968, krátce po vašem pražském jaru, vyrazili autem na výlet a přes Evropu a Turecko jsme dojeli až do Íránu. To bylo ještě za šáha. Bylo mi jedenadvacet let a ani ve snu mě nenapadlo, že se dožiji doby, kdy bude světem znovu hýbat náboženství jako dnes.

HN: Máte pro to vysvětlení?

Je to největší překvapení posledního půlstoletí. Naši generaci zajímala válka ve Vietnamu, feminismus, afroamerické hnutí za občanská práva. Všechno, jen ne náboženství. Ale možná jsem už tehdy žil v bublině. Mě formovala velkoměsta: žil jsem v Bombaji, Londýně a teď v New Yorku. Ty metropole představují shluk kultur, vlivů, etnik. Bombaj jako magnet stahuje lidi ze severu Indie, z jihu, východu i západu, je to svět sám pro sebe. Lidí chudých, bohatých i nejrůznějšího vyznání. V New Yorku jsem jezdil s taxíky, jejichž řidiči pocházeli z Ázerbájdžánu a o tamní politice mi řekli víc, než jsem se dočetl v The New York Times. Fascinuje mě, že ve velkoměstě se scházejí lidé ze všech koutů světa, každý je jiný, přesto spolu čekají na jednom nástupišti, kráčí po stejném chodníku. Tahle mnohost je pro mě celoživotně inspirující. Ještě víc, určuje můj náhled na svět.

HN: Ale multikulturalismus jako by dnes ve světě ustupoval. Nevrací se éra nacionalismu?

Politicky vzato žijeme v temných časech. Jako by nejhorší síly posilovaly a ty progresivní byly na ústupu. Vím, že jsou i jiná města než ta, která znám. Nedávno jsem navštívil Varšavu, která zdaleka není tak kosmopolitní. Já jsem ovšem ve svých knihách vždy vyprávěl příběhy z pestřejších míst. Přijde mi to nosné i dnes, kdy jsme pod tlakem, abychom se ke všemu nějak postavili a na vše měli jasný názor. To ale onu mnohost zplošťuje, lidé jsou barvitější, mnohoznačnější. Vím z vlastní zkušenosti, jak je zplošťování nebezpečné. Když vyšel můj román Satanské verše a byla vyhlášena fatva, lidé se při čtení mých knih přestali smát. Fatva odstranila humor z mých knih. Ať jsem napsal sebevtipnější scénu, lidé ji pro závažnost okolností nebyli schopni číst s humorem.

HN: Satanské verše jsou ale vtipné hned od první kapitoly, kdy teroristický výbuch roztrhne letadlo, hrdinové padají k zemi a mají nejrůznější komické vidiny.

Jenže umíte si představit větší prokletí pro spisovatele než to, když jej okolnosti připraví o humor? Naštěstí i tahle doba pominula. Dnes mi lidé zase říkají, že se nad mými knihami smějí. Dokonce i nad Satanskými verši. Jsme v Německu, tak ocituji zdejšího rodáka. Spisovatel Heinrich Böll v jednom eseji poznamenal, že latinský kořen slova humor souvisí s vlhkostí oka: humorné oko je takové, které není ani zcela suché, ani úplně vlhké. Tenhle stav je mi blízký.

HN: Filozof Hegel zase tvrdil, že skutečný humor je myslitelný jen v nekonečně dobrém rozpoložení, které člověka povznese tak vysoko, až může pozorovat věčnou pitomost lidí pod sebou.

Ale spousta humoru také pramení z nespokojenosti. Satira vznikla z nespokojenosti se současným stavem věcí. A mně se vždy líbil satirický humor. Třeba nastává doba, kdy se vrací.

HN: Po letech jste napsal dva romány pro dospělé. V prvním vystupují džinové, kteří mezi sebou válčí jako postavy z komiksů, v nové knize pak na amerického prezidenta kandiduje komiksový Joker. To není satira?

Částečně je to samozřejmě reakce na politické dění ve Spojených státech, které mnoho lidí vnímá jako úpadek do groteskna. Svoji předchozí knihu nazvanou Dva roky, osm měsíců a osmadvacet nocí jsem napsal s prvky nadpřirozena, fantaskna, s výskytem džinů, jako jistou variaci na Pohádky tisíce a jedné noci. Ale přišlo mi, že tenhle styl už jsem dovedl, jak nejdál to šlo. Proto je můj nový román Golden House prudce realistický, teprve ke konci se v něm objeví postava Jokera a kandiduje na amerického prezidenta. Z realistického vyprávění ostře vystupuje. Aby ukázala, že dole na zemi jsou skuteční lidé se svými problémy a svými světy, avšak nad nimi leží svět moci, který jako by vypadl z komiksu. Je to román o lidech žijících v době šílenství. Světem dnes cloumá fenomén fake news, jež představují svým způsobem fikci. Jako spisovatele mě to možná podvědomě vede k tomu, abych zase psal realisticky.

HN: Zbytečně chodíme kolem horké koše, narážíte na amerického prezidenta Donalda Trumpa.

Nemám na to trefnou odpověď. Někdy si myslím, že je americký prezident nesmírně pitomý, a jindy mi přijde, že je strašný chytrák, který přesně ví, co dělá. Neumím se rozhodnout. Asi většinou jedná na základě své pitomosti a narcismu. V literatuře má postava šaška, šprýmaře, blázna či podvodníka velkou tradici, to byl antihrdina už za časů Shakespeara. Trump jako by ztělesňoval jeho temnou stránku. Proto jsem sáhl po figuře Jokera.

HN: Z románu vyplývá, že mezi současnou oblibou komiksů a politickým děním v Americe spatřujete paralelu. Nedávno do kin přišel osmnáctý film od společnosti Marvel.

Je pravda, že filmový průmysl převálcovala vyprávění o superhrdinech. Že v Hollywoodu je dnes snazší sehnat 200 milionů dolarů na komiksový film než deset milionů na obyčejný snímek. Já se snažím přemýšlet nad důsledky. Mluví se o tom, jak se z politiky stává reality show, ale také nám dospívá generace, která je z plátna zvyklá na určitý typ postavy: superhrdinu, který všechny uchrání před nebezpečím. Náklonnost k tomuto typu postavy může posilnit demagogy, kteří pak lidem obdobně říkají: dejte mi svůj hlas, jen já vím, jak vás ochránit. Vedlejší linka s Jokerem je pro můj román Golden House důležitá. Ale ještě důležitější postavou v té knize je muž jménem Nero Zlatý a ten má úplně jiné pozadí.

HN: V románu je to někdo, kdo uprchl z Indie po teroristických útocích v roce 2008.

Fascinovalo mě, co mi v Bombaji vyprávěli přátelé, většinou novináři. Líčili, jak jsou v Indii úzce propojené kruhy teroristů včetně těch, kteří zaútočili roku 2008, s místní mafií, jež je sponzoruje. Mezi mafiány ovšem najdete i miliardáře, kteří investují v Bollywoodu a na veřejnosti se rádi ukazují s filmovými celebritami. Přišlo mi zajímavé ta prostředí prostřednictvím postavy Nerona propojit: nablýskaný svět filmu, svět gangsterů a svět džihádistů z Pákistánu. Tím se trochu převrací pomyslný trojúhelník politiky, byznysu a kultury, jak se to v dějinách různě opakuje.

HN: Dnes je z kultury byznys a z byznysu se chodí do politiky?

Možná. Můj Nero Zlatý je muž z byznysového prostředí, který se nechá vtáhnout do světa zločinu a pak se snaží utéct. Dlouho jsem přemýšlel, jak o Neronovi vyprávět. Musel jsem si vymyslet hlavního hrdinu, který by vše pozoroval a popisoval čtenáři. Jednu chvíli jsem byl přesvědčen, že můj hrdina bude spisovatel. Až jsem se jednou vzbudil uprostřed noci, sedl jsem si na posteli a nahlas jsem řekl: "Proboha, to je ale blbý nápad!" Nakonec jsem z hrdiny udělal filmaře. Učím v New Yorku na univerzitě, kde potkávám spoustu začínajících filmařů. Začal jsem si tedy hrdinu představovat jako jednoho z nich. A tak můj román pomalu začal dávat smysl.

HN: Hrdinovo vyprávění je protkané odkazy na nejrůznější filmy, včetně Ostře sledovaných vlaků českého režiséra Jiřího Menzela.

Já jsem také velkým ctitelem Miloše Formana, nesmírně se mi líbí třeba jeho starý, ještě československý film Hoří, má panenko z prostředí hasičského bálu. Víte, patřím do generace vychované filmy. Studoval jsem v 60. letech, kdy kina každý týden promítala nový film od Ingmara Bergmana, Andrzeje Wajdy, Akiry Kurosawy, Luise Buňuela nebo indického režiséra Satjádžita Ráje. Všechny jsou dnes považované za mistrovská díla. Říkávám svým studentům literatury, že ze ztemnělého kinosálu jsem si do života odnesl stejně jako z vysedávání v knihovně.

HN: Polehávat s notebookem a dívat se na film přes Netflix není totéž?

Není. Když se díváte na film s lidmi v sále, je to jiný zážitek. Tím se zase vracím k humoru. Vzpomínám si, jak jsem viděl jednu němou černobílou komedii bratří Marxů v narvaném kině a všichni se neustále popadali smíchy za břicho. Bylo to něco, co jsme prožívali společně. O mnoho let později jsem tentýž film viděl sám doma a zjistil jsem, že se smát nedokážu. Že k tomu ty lidi v sále potřebuji. Tenhle druh kolektivního smíchu mi chybí.

HN: Byl jste jedním z nejsledovanějších spisovatelů na Twitteru, nedávno jste ho opustil. Proč?

Je na něm příliš mnoho šumu. Zjistil jsem, že ho nepotřebuji. Změnil se tón, jakým se vedou diskuse, jsou příliš útočné, vyhrocené. Tak jsem přestal, aplikaci jsem smazal a ani na vteřinu toho nelituji.