Kouzlo značky Belmondo. Herce připomínají nové knihy, již se jich prodalo přes 30 tisíc výtisků

Pro pohlazení ega a povzbuzení k další práci neexistuje nic lepšího než kasovní úspěch. Neboť jediný názor, který má cenu, je názor publika. Ve svých česky nedávno vydaných pamětech takto herec Jean−Paul Belmondo komentuje si­tuaci, která zavládla ve Francii roku 1962, kdy byl uveden film režiséra Philippa de Brocy zvaný Cartouche.

Příběh rozpustilého lupiče do kin přivedl na tři miliony diváků a vydělal tolik peněz, že v jejich cinkotu zanikly i případné kritické hlasy. Respektive Jean-Paul Belmondo je neslyšel, jelikož se tehdy − po svém živelném způsobu − radoval.

V praxi to vypadalo asi tak, že s herečkou Claudií Cardinalovou při premiéře filmu vlezli pod stůl s pohoštěním, z teplého kuskusu uplácali hromádku dělových koulí a ty pak při recepci metali po hostech. Při následné tiskové konferenci si Belmondo ještě povolil opasek a během proslovu, v němž měl velebit Cartouchovy bohatýrské eskapády, nechal kalhoty volně klesat ke kotníkům. Šokoval tím novináře a natolik vyhecoval režiséra filmu, až ze sebe Philippe de Broca také v zákulisí strhal šaty a vběhl na pódium nahý. Tisk šílel, diváci brali kina útokem. Jak jinak.

Uplynulo 55 let, snad vše se změnilo, nejvíc samotný rošťák přezdívaný Bébel. Brzy pěta­osmdesátiletý herec už dávno nejde z role do role, bojuje se stářím a od srpna 2001 také s následky mozkové mrtvice. Přesto by se jeho věty o síle názoru publika mohly zase tisknout.

Za kasovní úspěch lze totiž považovat i české vydání Belmondovy vzpomínkové knihy Mých tisíc životů a výpravného fotoalba Belmondo o Belmondovi, jichž se podle nakladatelství Práh od října prodalo 30 tisíc výtisků. První kniha se několik týdnů dokonce držela v čele žebříčku nejúspěšnějších knih. Velkorysý ediční počin přitom mohl lehce skončit fiaskem.

Slavný herec už deset let nestál před kamerou či na jevišti, na veřejnosti se ukazuje sporadicky a neposkytuje rozhovory z očí do očí. Před lety také prodal své divadlo a ani vloni nedorazil do Karlových Varů, takže festivalové publikum se muselo spokojit jen s fotkami z Godardova filmu Bláznivý Petříček.

Kouzlo Belmondo však, jak se ukazuje, stále zaručeně funguje bez výhrad − dokonce i navzdory špatnému českému překladu obou retrospektivních knih. V této souvislosti asi nemá smysl hořekovat nad nedostatečnou prací editorů a obecnou absencí jazykových lektorů v nakladatelstvích.

Zrovna Jeana-Paula Belmonda by všechny ty pravopisné chyby a neobratné slovosledy rozesmály, pobavily, možná vyprovokovaly k drobné záškodnické akci proti vydavateli − svého času herec rád přestavoval nábytek v kancelářích, jež navštívil, nebo své spící kolegy i s postelemi vystěhovával do hotelových lobby. Belmondo by se především radoval, že knihy vzbudily tolik pozornosti.

"Popularita není vždy med, ale to říkají hlavně lidé, které nikdo nezná. To je totiž pro herce to nejhorší. Když po něm ani pes neštěkne," řekl Belmondo autorce tohoto textu před lety na festivalu v Trenčianských Teplicích. A podle dojetí, jemuž se vloni nebránil před aplaudujícím sálem v Cannes, si to nejspíš myslí dosud.

I když se za svou dlouhou kariéru několikrát neváhal s novináři či autory početných, veskrze neautorizovaných životopisů soudit, nikdy médiím nevyhlásil absolutní válku. Nikdy se také neizoloval před publikem, jako to udělali jeho kolegové Alain Delon či Brigitte Bardotová.

V Trenčianských Teplicích v červnu 2001 s úsměvem trpělivě podepisoval stovky fotografií, knih, kusů papíru i dlaní, jež se k němu natahovaly z davu sroceného před hotelem. Svižným krokem procházel městem v bílém obleku, za půl dne stihl tiskovou konferenci, recepci i galavečer a před půlnocí ještě zaběhl osvěžit se do lázní. A přesně v devět ráno už seděl u kavárenského stolku a čekal na rozhovor. Byl milý, vstřícný, vtipný i lehce ostražitý.

Přestože už to musel vyprávět tisíckrát, neotrávila ho otázka na režiséra Jeana-­Luca Godarda a netradiční metody, jež praktikoval při natáčení filmu U konce s dechem, který z neznámého absolventa pařížské divadelní konzervatoře přes noc udělal slavného Belmonda. Nenaštval ho dotaz na novou přítelkyni, jen povytáhl obočí a odpověděl vtipem. Dokonce si nechal líbit, když ho fotograf nutil do krkolomných pozic. Jen když měl dát nohu přes nohu, trochu se naježil: "To se přece nehodí! Na fotce bude vidět, že nemám ponožky!"

Belmondo tehdy říkal, že kdyby všech jeho sedmaosmdesát filmů mělo být uměleckým dílem, už má sochu v Louvru. "A o tu mi zrovna nejde. Patřím k lidem, kteří dělají filmy, aby ty druhé pobavili. Vím, že je na světě spousta trápení. Ale film, to jsou naše sny, proto ta krásná auta, krásné ženy," vysvětloval některé své přešlapy či "umělecké poklesky".

Jeho vzpomínky a velkoformátové album, do něhož se synem Paulem Belmondem nashromáždil spoustu fotografií z filmové a divadelní kariéry i ze soukromí, dokládají, že i když byl klaunem, co vykrádá bankovní sejfy, či rošťákem v policejní uniformě a rozesmával plná hlediště, vždy to myslel naprosto vážně.

Jean-Paul Belmondo je profesionál − a to je vlastnost, která se cení v každé době. Stejně jako ten kasovní úspěch.