Probouzí se obr starých křivd. Román nobelisty Ishigura se zabývá pamětí a tím, co by mohla odhalit

Hezké vidět, že Nobelovu cenu dostal kytarista," poznamenal britský univerzitní profesor literatury Paul Gilroy ke zprávě, že loňským laureátem prestižní knižní ceny je dvaašedesátiletý Kazuo Ishiguro.

Gilroyův vtip odkazoval na dva roky staré kontroverzní ocenění písničkáře Boba Dylana. Někdo se tehdy rozčiloval, že Nobel pro slavného songwritera byl krokem mimo literaturu, jiní kvitovali, že cenu konečně dostává umělec, jehož dílo zanechalo v současné kultuře výraznější otisk než knihy většiny žijících spisovatelů.

Cena pro Kazua Ishigura, britského romanopisce japonského původu a také vášnivého kytaristu, který v mládí snil o hudební kariéře, po Dylanovi působila jako umírněný krok zpět ve smyslu "nikoho nepobouřit". Byla by ale chyba myslet si, že Ishiguro nemá pro lidstvo − tedy pro jeho čtenářskou část − význam. Nejnověji si to lze ověřit na románu Pohřbený obr, jejž v českém překladu právě vydalo nakladatelství Argo.

Autor z generace Salmana Rushdieho, Iana McEwana či Juliana Barnese se ve svých knihách neustále ptá, co dokáže paměť. Co děláme, abychom záměrně zapomněli, co zažíváme, když jsme nuceni se rozpomenout. Ve svých nejlepších dílech Ishiguro popisuje zápas člověka s vlastním svědomím, jeho snahu vybudovat kolem sebe hradbu zapomnění a lží i paniku přicházející ve chvíli, kdy sebeobranný val padne. To je případ nejslavnější Ishigurovy knihy Soumrak dne, zdánlivě suchého vyprávění stárnoucího distingovaného sluhy, kterého dopis od bývalé kolegyně donutí vydat se hluboko do vlastní minulosti a postupně si přiznat nejen to, že si nechal utéct životní lásku, ale také že tiše přihlížel kolaboraci svého pána s nacisty.

Rovněž v češtině nyní vydaný − Ishigurův nejnovější − román Pohřbený obr se zabývá pamětí a tím, co by mohla odhalit. Tentokrát však autor pátrá po odpovědích v času prolezlém zapomněním. Pohřbený obr se odehrává v mytické artušovské Anglii, kde kromě lidí žije i dračice Querig, jejíž dech zahalil obyvatele kraje do kolektivní amnézie.

Hlavními hrdiny vyprávění, o němž se v českém doslovu celkem trefně píše ne jako o románu, nýbrž o příběhu, jsou staří manželé Axl a Beatrice. Úzkost z odtržení od vlastní minulosti je žene na cestu za vlastním synem. Během výpravy se ale manželé musí ptát, na co všechno přijdou, až se jim i celému kraji vrátí paměť. Kolektivní amnézie může být požehnání, ta individuální však znamená ztratit sám sebe, popisuje paradox Ishigurova mytického vyprávění deník Guardian. Mají Axl a Beatrice přijít o svou lásku? Nebo probudit spícího obra Britů a Sasů?

Pohřbený obr působí jako vyvrcholení spisovatelovy snahy překonávat hranice žánrů a zkoušet fikční světy, které předtím nenavštívil. Před svou poslední knihou se Ishiguro pustil do dystopie Neopouštěj mě, hypotetického světa, v němž se lidské klony pěstují jako dárci orgánů. Román Neutěšený z poloviny 90. let zase zkoušel kabát magického realismu a zasazen byl do fiktivní země ve střední Evropě.

Pohřbený obr nicméně není žádný fantasy kalkul, který by spoléhal na oblíbenost seriálů typu Hra o trůny. Je spíš naplněním potřeby čehosi archetypálního, hledání prostoru, který by autorovi poskytl dost svobody na zkoumání kolektivního svědomí, tématu paměti, viny a pomsty bez příliš konkrétních politických asociací.

Ishiguro si navíc svět středověku zjevně užívá. Své hrdiny nechává hovořit o rozdílech mezi saským a britským vztahem k meči, staví vesnice v podzemí, občas pro dokreslení atmosféry připomene dobový puch, který se vznáší ve vzduchu, zatímco postavy rozmlouvají archaicky přezdobeným jazykem a pečlivě dodržují rytířské dekorum.

Nejzajímavější pasáže stojí na kontrastech. Scény, kde si dva nepřátelé vyseknou pár poklon, než jeden druhého brutálně usmrtí. Okamžiky, při nichž se důvěrní blízcí nedobrovolně stávají soky. Musí to tak být. Obr starých křivd mezi dvěma společenstvími, "kdysi tak hluboko pohřbený, se začíná probouzet," píše Ishiguro.

Pro svou formální dokonalost − Pohřbený obr je napsaný tak čistě, až má člověk pocit, že byl předurčen k zisku Nobelovy ceny − je Ishigurova poslední kniha možná až příliš odosobněná. Přednost britského autora byla vždy v tom, že pod maskou odtažitosti, až suchopárnosti svých nespolehlivých vypravěčů musel čtenář jako detektiv odhalovat utajované intenzivní emoce.

Když si stárnoucí sluha ze Soumraku dne sám sobě přiznal nenaplněnou lásku, čtenář, který se k němu v průběhu pátrání bezděky připoutal, se cítil stejně zdecimován jako vypravěč. A zdrcující bylo také bolestivé odhalení minulosti v Malíři pomíjivého světa. Román Neopouštěj mě je pak svou emocionální uvěřitelností Ishigurovou nejpřístupnější a možná vůbec nejlepší knihou.

Pohřbený obr ve srovnání s nimi emočně strádá a ohromující styl bohužel nepomůže. Jedna z nejambicióznějších knih čerstvého laureáta Nobelovy ceny nevytváří silné pouto mezi postavami a čtenáři. Kdo si chce ověřit, že Nobelova cena pro Ishigura nebyla omyl, nechť raději sáhne po jeho starších textech.