Zeman a Babiš, tiší přidavači extremismu

Ve čtvrtek padne hromadné trestní oznámení na Tomia Okamuru a Miloslava Roznera. Oba zlehčovali hrůzy v lágru v Letech, kde v období protektorátu zahynuly stovky Romů. Okamura vykládal, že to tam nebylo zas tak strašné. A Rozner hnedle, že vlastně žádný tábor nebyl − šlo prý o "neexistující pseudokoncentrák". Popírání genocidy jak vyšité. Můžeme jistě debatovat, zda se mají podobné projevy trestat nebo zda je lepší americký model svobody slova, dle něhož si člověk může plácat, co chce, pokud nejde o přímé výzvy k násilí. Ale pozůstalým po obětech se těžko divit, že volí cestu trestního oznámení.

Současně je nutné říci, že trestní právo nikdy nemůže eliminovat zvrhlosti v politice. To mohou udělat jedině klíčoví politici. Mají zafungovat jako maják a říci: Toto je odporné, nepřijatelné, toto do naší společnosti nepatří. Jenže jak to vypadá? Prezident mlčí, premiér mlčí. Ticho. Nikoli náhodou se říká, že mlčení znamená souhlas. A tak se zeptejme: Existuje ještě v Česku ostrá hranice mezi extremisty a demokratickými politiky? Moc ne. Zeman se Okamurou nechal podporovat a slavil s ním své vítězství. Babiš z něj udělal místopředsedu Poslanecké sněmovny a jedná s ním o podpoře vlády. Oba ho legitimizují. Že je to nutné, protože nic jiného nezbývá? Ne. Na Slovensku nikoho ani nenapadlo jednat o vládě s fašistou Kotlebou. To jen u nás je Okamura salonfähig. O to hůř, že tu je i "názorový průnik". Zeman se shodne s Okamurou, že smrdící prasečák na místě, kde umírali lidé, je vlastně v pohodě, nemá smysl ho vykupovat a bourat. Babiš pak během svého úletu v roce 2016 tvrdil, že v Letech šlo o pouhý pracovní tábor. "Kdo nepracoval, šup a byl tam," pravil. Pak sice zacouval a omluvil se, jenže dnes už zase neřekne proti obludnostem z úst Okamury a Roznera ani popel. Není valný rozdíl mezi nenávistníkem a tím, kdo proti němu nezvedne hlas.

ANO odvolání Okamury z vedení sněmovny nepodpoří. Podle Babiše se za výroky o táboře v Letech omluvil dostatečně

7. 2. 2018 ▪ 3 min. čtení