My se cvičení na pomoc Ukrajině nezúčastníme! Jak funguje vládní pravda lhostejnosti, defétismu a tiché kolaborace

Prezident Petr Pavel zkritizoval neúčast českých vojáků na aliančním cvičení pomoci poválečné Ukrajině. „Já skutečně nevím, co bylo důvodem neúčasti českých vojáků, nicméně nepovažuji to za šťastné. Bavíme se tu o ukončení konfliktu a o garancích pro Ukrajinu. Mám pocit, že bychom se něčeho takového měli účastnit,“ řekl prezident. Má samozřejmě pravdu, přestože v poslední době se začala ve veřejném prostoru objevovat tvrzení, že pravd, pokud jde o reakci na ruský útok na Ukrajinu, může být vícero.

Je úplně jedno, jak k absenci českých vojáků na cvičení došlo. Zda je to tím, jak prohlásil předseda koaliční SPD Tomio Okamura, že Česko se pod touto vládou ničeho na podporu Ukrajiny vojensky účastnit nebude, nebo zda jsme vůbec nedostali pozvánku. Proč bychom ji nakonec měli dostávat, když dopředu říkáme, že nic, co by mělo mít něco společného s armádou, byť by to měl být i koncert vojenského orchestru, a Ukrajinou, podnikat nebudeme? Podstatné je jen to, že na cvičení v Polsku budeme chybět.

Je to špatné ve všech myslitelných ohledech. Zájem o to, co se děje v našem bezprostředním okolí, je vždy lepší než hlava zastrčená v ulitě, či někde jinde. Vojáci, kteří necvičí, jsou na tom vždy hůře než ti, kteří cvičí. Koordinace s ostatními armádami je vždy lepší než nekoordinace. Účast na společné akci zvyšuje pravděpodobnost, že se někdo bude chtít účastnit pomoci nám, až to budeme potřebovat. Sečteno: neúčast jednoznačně poškozuje schopnosti naší armády, spojenecké vazby, a tedy bezpečnost země.

„Nepovažuji to za šťastné.“ Prezident kritizoval neúčast českých vojáků na cvičení v Polsku, důvod jejich absence nezná

11. 11. 2026 ▪ 2 min. čtení

Není vlastně divu, že někteří právníci dokonce uvažují o tom, jestli se nejedná o sabotáž ve smyslu trestního zákona, neb sabotáže se podle paragrafu 309 mimo jiné dopustí ten, kdo v úmyslu poškodit obranyschopnost země zneužije svého postavení pro maření důležitého úkolu ozbrojených sil. Kriminalizovat politické rozhodnutí je sice vždy ošidné, ale v širším slova smyslu postoj české vlády, prezentovaný Tomiem Okamurou, trestuhodný v každém případě je.

Zároveň se ukazuje, jak ošidné je myšlení, které vychází z toho, že v reakci na ruský útok na Ukrajinu existuje více pravd. Pokud za správnou či pravdivou reakci označíme i současný postoj české vlády, musíme tuto její „pravdu“ i pojmenovat. Jde o pravdu lhostejnosti, pravdu zbabělosti, pravdu defétismu, pravdu appeasementu. Či dokonce o „pravdu“ tiché kolaborace s nepřítelem. Ne že bychom v aplikaci těchto „pravd“ neměli bohatou tradici. Ale dovolme si společně s prezidentem zapochybovat, že zrovna tohle je tradice, kterou bychom měli – společně se současnou vládou – nadšeně rozvíjet.