Ztracené ráje. Povídky Američanky Karen Joy Fowlerové spojují výlučně ženské hrdinky

V českém překladu právě vydaný soubor povídek Černé sklo od renomované americké prozaičky Karen Joy Fowlerové na první pohled působí jako nesourodá směs témat i žánrů. Povídky v dopisech. Vdané ženy ubíjené stereotypem manželství. Ženy zneužívané mimozemšťany. Někdejší členka protialkoholického hnutí ožívá jako zombie a se sekyrou v ruce znovu vyráží do boje.

Přesto povídky něco spojuje − účinkují v nich výlučně ženské hrdinky. A autorka s žánrovou roztříštěností záměrně pracuje. Užívá rychlých střihů a přesunů v čase, popisy všednodennosti mísí s prvky sci-fi a fantasy. V angloamerickém světě se tomuto žánru říká slipstream − v principu jde o obohacení banální reality nadpřirozeným prvkem, který ji má problematizovat.

Nejde o samoúčelný únik od reality, jako je tomu v čistém sci-fi, nýbrž o příležitost, jak se na věci podívat novou optikou. Nic není takové, jak by se předem čekalo. Trochu jako když člověk nahlédne do vypouklého zrcadla v bludišti na pražském Petříně.

Tenká hranice mezi skutečností a snem či halucinací dává Fowlerové možnost hrát si se čtenářem. Autorka nikdy není konkrétní, spíš naznačuje.

Například v jedné povídce mimozemská civilizace s vědeckou, emocí zbavenou precizností hodnotí vývoj romantického vztahu mezi ženou a nájemníkem ze sousedního bytu.

Jiný text obdobným způsobem popisuje, jak mimozemšťané unesli dvě dívky a následně je zneužívali kdesi v brazilské džungli. Protože mnohé zůstává nevyřčené, přítomnost "zelených mužíčků" nepůsobí absurdně − spíš alegoricky či symbolicky.

V jiné povídce tři slavné Elizabeth schizofrenně splývají v jednu a vzpomínají na dětství. Je tu Lizzie Bordenová, dívka koncem 19. století obviněná z brutální vraždy rodičů a následně osvobozená, dále královna Alžběta I. a herečka Liz Taylorová.

Text se zaměřuje na jedno z nejčastějších témat autorky: vliv dětství na pozdější život ženských hrdinek, to, jakou roli v jejich zrání měl otec či ten zlomový okamžik, kdy byla "do dětství vpuštěna budoucnost". V této povídce Fowlerová míšení historických období a splývání postav dovedla na práh únosnosti − celek se spíjí v jakýsi proud vědomí tří dívek naráz.

K vrcholům sbírky patří ještě povídky, u nichž autorka zvolila metodu prózy v dopisech. Spíš než s fantasy prvky si zde pohrává se slavnými literárními vzory 18. století a vytváří jakési alternativní historie.

V prvním textu dopřává sluchu manželce Gullivera, hrdiny klasického románu Jonathana Swifta. Na stránkách dopisů adresovaných manželovi rekapituluje život, který se svými dětmi vedla v době Gulliverovy nepřítomnosti. Nejde jen o hru s literární klasikou − Fowlerová vytvořila psychologický portrét typické středostavovské manželky té doby a ještě v něm otevřela tabu domácího násilí.

Druhá povídka pojednává o Albertu Einsteinovi a především jeho první, ještě nemanželské dceři Lieserl, která záhadně zmizela. Hlavním protagonistou je zde čas.

Lieserl celý svůj život prožije v několika dopisech, které Einsteinovi během pár dní napíše manželka. Poslední list opisuje pomyslný kruh, dívka se vrací na samý počátek a umírá v útlém věku, jak se nejspíš doopravdy stalo.

Kromě tragédie matky, která přišla o dítě, se zde nabízí ještě paralela s nenaplněnými vědeckými ambicemi Einsteinovy první ženy a zklamáním z toho, že ji i děti vědec opustil.

Podobné postmoderní hrátky se skutečnými historickými postavami jsou v povídkovém souboru Černé sklo čtenářsky nejvděčnější. Prací s literární klasikou a míšením všednodenního s nadpřirozeným připomínají dva autorčiny starší romány, jež měly největší ohlas a také vyšly v českém překladu − jeden se jmenuje Všichni jsme z toho úplně na větvi, druhý Čtenářský klub Jane Austenové.

Černé sklo není úplně oddychovým čtením, vyžaduje trpělivost a čtenáře nakloněného literárním experimentům, v ideálním případě také trochu znalého anglosaských kulturních reálií. Výrazně však pomáhá povedený překlad Petry Jelínkové, který se výstižně proměňuje dle stylu a zaměření každého textu.