Sociální sítě Miloše Čermáka: Křehké umění konverzace o ničem. Aneb jak při hovoru udělat ten nejlepší dojem

Zastavil se a s úsměvem zvolal: "Panebože, tomu říkám náhoda!"

Taky jsem se zastavil. "To teda!" řekl jsem.

Zatřásl mi rukou. "Jak dlouho jsme se neviděli?"

Zamyšleně jsem přimhouřil oči. "To snad radši ani nepočítat!"

Hlasitě se zasmál. "Taky si myslím." Pak na mě zkoumavě pohlédl. "No, a jak to jde?" "

"Skvěle!" řekl jsem.

"Jak jinak. To znám. Musí to jít."

"Přesně!" přisvědčil jsem.

Podíval se na hodinky. "Běžím teď na jednu schůzku, ale musíme se vidět a všechno to probrat!" řekl.

Odpověděl jsem, že to je samo sebou a že zajdeme na kafe. Nebo na pivo. Někdy brzo.

"O tom není žádná!" řekl spokojeně a přátelsky do mě píchl ukazovákem.

"Každopádně… fajn den!" řekl jsem.

"Tobě taky. A pozdravuj, prosím tě!"

"Budu!" slíbil jsem. Ale to se už vzdaloval rychlou chůzí směrem k východu ze stanice metra, kde jsme se potkali.

Jestli teď máte podezření, že nemám nejmenší tušení, kdo ten člověk byl, máte pravdu. Byl mi povědomý, ale to je všechno. Díky rozloučení jsem aspoň zjistil, že si tykáme.