Sociální sítě Miloše Čermáka: Jak moc je už zbytečně hodně a proč se chceme mít líp než soused

Před několika lety jsem byl na obědě s jedním velmi bohatým Čechem. Miliardářem, aspoň podle časopisu Forbes. Když jsme dojedli, nabídl, že mě sveze do kanceláře.

Nastoupili jsme do jeho vozu s řidičem. "Jaké máte dneska ještě plány?" zeptal se miliardář.

Odpověděl jsem, že budu celé odpoledne pracovat, a pokud všechno stihnu, což vůbec není jisté, večer půjdu s kamarády do hospody.

Zdálo se mi, že jsem v jeho tváři zahlédl cosi jako závist. Ale hned jsem si řekl, že se mi to jen zdá.

"To máte fajn," řekl.

"A co budete dělat vy?" zeptal jsem se.

"Letím na jih Francie. Do Cannes," řekl.

Teď jsem se závistivě zatvářil já. "A v kolik vám to letí?"

Podíval se na mě. "Až zavolám pilotovi," odvětil.

Ale ani tentokrát nevypadal, že by ho to těšilo.

Vlastně to byl legrační paradox. Já mu záviděl, že poletí soukromým letadlem do Cannes, a on mi nejspíš záviděl, že večer půjdu do hospody na pivo. Všechno je relativní, jak by poznamenal klasik.