Domečky, které nejsou na hraní. Uměleckoprůmyslové muzeum vystavuje unikátní anglické historické domky

Anglický šlechtic z devatenáctého století si blazeovaně stěžuje na služebnictvo, které mu prý neumí uklidit dům a přitom nebýt na očích. Emancipovaná učitelka je ráda za pokoj v řadovém londýnském domku, kde se mezi knihami cítí svobodná a nemusí nikomu vysvětlovat, že ke štěstí muže nepotřebuje. Bohatá těhotná měšťanka v přepychové ložnici už týdny čeká na porod.

Pravděpodobné příběhy, jež ilustrují až dvě stě let starou realitu britské smetánky i obyčejných lidí, jsou nečekaným bonusem výstavy nazvané Small Worlds: Domečky pro panenky. Přehlídku z Muzea dětství, jedné z poboček Viktoriina a Albertova muzea v Londýně, v těchto dnech hostí pražské Uměleckoprůmyslové museum.

Putovní výstava byla k vidění pouze na dvou dalších místech v Anglii a ještě v americkém Washingtonu. Pražská zastávka je poslední. Po 17. červnu bude dvanáct historických domečků − důmyslně vybavených miniaturními panenkami, nábytečkem, koberečky, miniobrazy i dalším titěrným zařízením − zabaleno a vráceno do Londýna.

Pak si nejspíš oddechne i dvojice anglických kurátorů, kteří s výstavou cestovali a pokaždé instalovali dva tisíce pečlivě evidovaných "muzejních předmětů", z nichž většina není větší než nehet na malíčku.

Není divu, že výstava o domečkách na hraní, jež ve střední Evropě začaly být módou až v 19. století, kdežto v Anglii se uchytily o dvě století dříve, nebyla dosud k vidění mimo Londýn. "Začali jsme o ní jednat už v roce 2010," říká ředitelka pražského Uměleckoprůmyslového musea Helena Koenigsmarková. Podle ní je Viktoriino a Albertovo muzeum v Londýně něco jako babička všech uměleckoprůmyslových muzeí, která k londýnské instituci, založené v roce 1872, vzhlíží. Praha není výjimkou.

Dvanáct na výstavě představovaných domečků nebylo skutečnými hračkami, alespoň ty nejstarší ne. Spíše se jednalo o ceněné kuriozity v zámožných, často šlechtických rodinách, jež se dědily z matky na nejstarší dceru. Zabíraly prostor jako větší kredenc a mnohdy šlo o repliky skutečné architektury − venkovského sídla, městského domu v georgiánském stylu, předměstské vily či moderního bytu ve výškové budově z 60. let minulého století.

Autoři výstavy každý z domečků vybavili dvojí legendou: jedna popisuje jeho historii, původní majitele, po nichž jsou hračky pojmenovány, či okolnosti vzniku. Vedle toho je tu ale ještě smyšlený příběh podávaný několika panenkami, tedy obyvateli domku. Každý z exponátů může návštěvník oživit tlačítkem, stačí si vybrat, která z panenek má začít vyprávět.

Audionahrávky obsahují lehce zdramatizované monology či dialogy v angličtině. České překlady jsou napsané na přiložených listech. "Originální nahrávky mají své kouzlo, a navíc je to dobrá lekce angličtiny," vysvětluje ředitelka pražského muzea, proč se s kolegy rozhodla ponechat "původní znění".

Některé příběhy jsou inspirované životy skutečných majitelů domečku, u nejstarších exponátů pak spíše dobovými zvyklostmi. Například v Tateově domečku, který pochází z roku 1760, kromě tří paní promlouvá také služka. Trochu nervózně a zároveň pyšně popisuje slavnostní večeři, již chystá pro panstvo. "Jemnější satén pod své pozadí by milostpaní těžko hledala a pro milostpána tu mám pod lokty ten nejfajnovější mahagon," praví.

Rozčílené hlasy znějí u repliky velkého londýnského domu z konce 18. století, jenž původně patřil lady Henriquesové. V něm právě došlo ke krádeži a pán z ní obviňuje nového sluhu, který se nařčení chabě brání.

Jak z konverzační komedie Oscara Wildea zní debata ze salonu viktoriánského domku Betty Pinneové. Panstvo si krátí chvíli mezi snídaní, k níž se podávaly uzené sledě, a obědem. Popíjejí, žehrají na mizernou úroveň služebnictva a vzpomínají na "tu nádhernou dobu před válkou".

O sedmdesát let mladší domek Romy Hopkinsonové přináší skutečný příběh majitelky. Paní Hopkinsonová zařídila repliku obecního bytu v jižním Londýně tak, jak si jej pamatovala z dětství během druhé světové války. Místnosti obydlela panenkami připomínajícími její příbuzné a zařídila je obdivuhodně detailně − na stolku leží miniaturní přídělové lístky na potraviny, jsou tu připravené plynové masky a na skříni busta tehdejšího premiéra Winstona Churchilla. V kuchyni v krabici přebývá slepice.

O tom, jak těžké bylo za války uživit rodinu, vypráví dědeček, který se pustil do pečení nevídaných džemových koláčků. Výjimečné jídlo je určené na cestu vnučkám. Roma se svou sestrou právě balí, aby byly s ostatními dětmi z bombardovaného Londýna evakuovány na venkov. "Doufám, že se nám se sestrou podaří zůstat pohromadě. Já jsem na opravdickém venkově ještě nikdy nebyla," říká postavička Romy, která do zavazadla strká fotku rodiny.

Nejmodernějším exponátem výstavy je domeček z roku 2001, který firma Bozart Toys nechala navrhnout newyorskou výtvarnici Laurie Simmonsovou a architekta Petera Wheelwrighta. Modernistický dům má velké místnosti oddělené skleněnými stěnami. Interiér zdobí miniaturní díla, která pro domeček zhotovili slavní umělci, například Cindy Shermanová.

O tom, že pro někoho může být velmi stylová vila snů také pěkně otravná, vypráví jedna z panenek − syn umělecky orientovaných majitelů. "Stěny jsou tady průhledný. To je, jako že tě v jednom kuse pozorujou. Už se nemůžu dočkat, až se odstěhuju a seženu si vlastní bydlení," říká.

Přestože se jedná o hračky, výstava není příliš vhodná pro děti. Ty budou zklamané, že panenky a jejich příbytky jsou za sklem a nelze si s nimi hrát. Dospělí nicméně ocení netradiční přehlídku anglické dobové architektury a designu. A k tomu ještě sociologickou "reportáž" ze života různých vrstev obyvatel staré i docela nedávné Anglie.