Polemika: Má být osobní bankrot jednodušší? Ne, lidé se budou chovat méně zodpovědně a odnesou to věřitelé

Rozumím motivům návrhu ministra spravedlnosti, jejichž cílem je pomoci lidem, kteří se dostali do dluhové pasti a současná právní úprava jejich situaci neřeší. Novela insolvenčního zákona by měla zrušit podmínku, že dlužníci musí do pěti let splatit bezmála třetinu svých závazků. Nicméně dnes soudy kvůli nesplnění této podmínky zamítají osobní bankroty pouze u dvou až tří procent případů. Kvůli nim se to tedy nedělá. Takže jde o to dostat do procesu oddlužení i ty, kteří se o osobní bankrot dnes ani nepokouší. Otázkou je, jestli je toto správná cesta.

Chybí mi odpověď na základní otázku, jestli soudy budou schopny zvládnout takový skokový nápor. Jen pro názornost − lidí s 10 a více exekucemi je u nás 150 tisíc, ročně přitom do osobního bankrotu aktuálně směřuje 20 tisíc dlužníků. "Špunt" ovšem nebude jen na straně soudů, ale zejména na straně těch, kteří návrhy na osobní bankroty připravují (notáři, advokáti, akreditované neziskové organizace). V případě soudů pak bude situace komplikovaná nikoliv v momentě schvalování (to bude zřejmě jednodušší než dnes), ale po celou dobu jimi sledovaného umořování, které se protáhne z pěti na sedm let.

Aktuální úprava také nijak neřeší již běžící oddlužení (cca 120 tisíc řízení). Přinejmenším část dlužníků požádá o nové posouzení a úpravu již schválených podmínek oddlužení. Jakým způsobem se to bude řešit?

Novela zvýhodňuje dlužníky, věřitele považuje za "predátory"

Současný návrh ministerstva je příliš jednostranně zaměřen na pomoc dlužníkům, tedy často těm, kteří si nezodpovědně půjčili peníze. Věřitelé jsou přitom popisováni jako "predátoři". Faktem ale je, že mezi věřiteli je většina normálních lidí, fyzických osob, majitelů bytů, kterým dluží nájemníci, měst, obcí, bank a jiných seriózních institucí. Mimochodem být "věřitelem" neznamená poskytovat úvěr nebo půjčku, ale také nějakou službu, za kterou nebylo zaplaceno. Chybí mi také analýza, kolik je opravdu oněch skutečných predátorských věřitelů (jejich počet mimochodem znatelně klesá vlivem zákona o spotřebitelském úvěru − od 1. 12. 2016). A s tím souvisí, že by bylo jistě zajímavé zjistit, kolik je oněch "nezodpovědných" dlužníků.

Dalším výrazným argumentem, proč zvažovat úpravu zjednodušení oddlužení, je hrozba do budoucna. Když budou lidé vědět, že se chystá taková změna, která půjde více na ruku dlužníkům, mohou začít být více nezodpovědní. Je to podobné jako dopředu vyhlásit nějakou amnestii. Bude hrozit, že se někteří začnou chovat méně zodpovědně, protože budou vědět, že je v budoucnu čeká měkčí systém oddlužení, než jak je nastavený dnes.

Toto je mimochodem realitou již dnes. Lidé z praxe upozorňují, že dlužníci po konzultaci s poradci, sepisujícími návrhy na oddlužení, z jednání odcházejí s tím, že "počkají, až bude schváleno oddlužení s nulou". Dlužníci tak podléhají mediálně proklamované iluzi, že jim budou v budoucnosti dluhy odpuštěny.

Řešíme minulost, současnost už je jiná

Navíc se řeší z větší části dluhy, jejichž počátky jsou z dřívějších let (2010 a dříve), aktuální situace na poli spotřebitelských úvěrů se změnila (zejména novým zákonem o spotřebitelském úvěru). Rozdíl mezi počtem podaných návrhů a schválených oddlužení byl největší v roce 2013 a od té doby setrvale klesá.

A ještě dvě poznámky na závěr: Odměna pro insolvenčního správce je koncipována paušálně, tedy podle mě špatně a nemotivačně. Měla by existovat nějaká vazba na vymoženou částku. A nakonec, stálo by za to zamyslet se nad rozšířením privilegovaných věřitelů (dnes samoživitelé − výživné, oběti trestných činů − náhrady).

Nakonec dodávám, že jsem několikrát jednal s ministrem Pelikánem a dohodli jsme se na změnách insolvenčního zákona mimo jiné směrem ke zde uvedeným poznámkám a argumentům. Po těchto úpravách by pak mohl být splněn v úvodu definovaný cíl.