Mohou písně Petra Skoumala něco říct lidem, kteří jejich dobu nezažili? Časy, kdy lidé reagují na protestsongy, se vrací

Když před někým zmíníte nedožité osmdesátiny Petra Skoumala, snad nikdo se nezachmuří, i když Skoumal tu s námi jistě mohl být déle. Spíše se lidé začnou smát a propadat do vzpomínek: tento skladatel přes večerníčky a písničkářství ve velkém oslovil několik generací. Dnes lze jeho jedinečnost vidět snad ještě jasněji.

Večerníčkový seriál Maxipes Fík vznikl v roce 1976, první série Boba a Bobka tři roky nato. K užité tvorbě do studia Krátký film se dostala řada osobností, která s koncem šedesátých let ztratila svobodnější možnosti vyjádření. Díky tomu i ti, kdo si v titulcích nevšímají autora hudby, nasákli Skoumalovou muzikou z Fíka, králíků z klobouku, Pata a Mata, Malé čarodějnice nebo Příběhů včelích medvídků.

Tato oblast jeho hudby doletěla nejdál: ovšem nejvýznamnější je velkolepé písničkářské dílo s Janem Vodňanským. Už svým prolnutím absurdního a crazy humoru, kritického postoje a lyriky. Snad někdo někdy ve velké studii popíše Skoumalovu schopnost vytvářet "obyčejné" krásné melodie a zároveň postmoderně nahlížet do nespočtu stylů od opery přes budovatelské pochody po Beatles.

V osmdesátých letech si Petr Skoumal přibral na české scéně dost speciální úlohu. Stal se jedním z průkopníků domácích nahrávek v soukromém studiu. Ukázal, že nezávislost je možná: zatímco do státních supraphonských studií byl přístup komplikovaný, Skoumal své písně v klidu vymýšlel a natáčel ve sklepním studiu v pražském Břevnově. "Mnohdy to bylo dobrodružné, člověk dopředu nevěděl, co se povede a co ne," řekl později v rozhovoru o svém sbližování s elektronikou. I distribuční kanál se našel: Jiří Černý písně pouštěl na živých poslechových pořadech, rádia si na ně netroufla.

O tuto Skoumalovu vlastní tvorbu se záhy začali zajímat spřátelení kolegové, kteří stáli o dobrý repertoár: C&K Vocal, Luboš Pospíšil, Michal Prokop. Je zajímavé sledovat Skoumalovy stopy v "opravdové pop-music": profesionálním zpěvákům mnohdy chybí trocha Skoumalovy nevzrušenosti a odstupu. Michal Prokop se ovšem šťastně sžil s písněmi, které udělaly událost z alba Kolej Yesterday: včetně té titulní, jejíž syntezátorový riff je jedním ze Skoumalových direktně hitových momentů.

A potom je tu celá story se Skoumalem jako členem Etc… Vladimíra Mišíka. Nerockový Skoumal vyznával pravidlo, že "je dobré občas změnit kód". S Mišíkovou kapelou nejdřív hrál ve studiu a spolupracoval jako autor, několik let však s Etc… přímo hrál a jezdil na turné. Album nazvané Etc… 4 přineslo několik ústředních "skoumalovek" s texty Jiřího Dědečka. Mišík elektronický sound tehdejší kapely nemá v lásce, samotné písně jako milostné Doteky a cynický Návštěvní den ovšem velmi dobře přežívají.

Některé Skoumalovy nahrávky vykazují povahu domácích vzkazů a osobních zápisků, je v nich soukromý humor i zamilovanost. Zároveň chtěl autor na sklonku 80. let nahlas mluvit o nízkosti i směšnosti režimu a jeho veřejné lži. Když předloni nakladatelství Torst pod názvem Spiritus iratus poprvé vydalo deníky, epigramy a glosy jeho otce Aloyse Skoumala komentující především padesátá léta u nás, vysvitlo, že potřeba vymezit se noblesně a nesmlouvavě tu byla rodovým znakem.

"Říkali ti, že krást se nemá, a mezitím ti ukradli celej život," komentoval Skoumal dobu v písni Poločas rozpadu. Sám si nic ukrást nenechal: nahrávky z Večeru rozpadlých dvojic z let 1988 až 1989 dodnes vyzařují euforii z odvahy k pravdě a nesmírnou zábavu v prolnutí "chytrého humoru" a občanského postoje. Srovnání s dalšími projevy té doby by ukázalo, jak nesamozřejmé takové veřejné "navádění k pravdivosti" bylo. "U těch, které jsem psal z nas*ání, třeba Svatý Václave, sám váhám: můžou něco říct lidem, kteří tu dobu nezažili? Ale periodicky se vrací společenská atmosféra, kdy na ně posluchači živě reagují."

Jeden z největších úspěchů Petra Skoumala přišel v době, kdy už nemusel provést nic nového a stejně by byl ctěným klasikem. Skladatel ucítil, co na scéně schází: dobré písně pro děti.

Básně Emanuela Frynty sice hudbu nutně nepotřebují, ale Skoumal jednal zkušeně a se vkusem. Album Kdyby prase mělo křídla se stalo klasikou, písně jako Když jde malý bobr spát zlidověly, důstojné pěvkyně z C&K Vocalu se po letech art-popu propracovaly k nejprodávanější písni své kariéry coby "pět ježibab na koštěti". Vše stvrdila i živá scénická verze v pražském Divadle v Dlouhé, formativní zážitek pro další generaci. Bylo prima vidět, jak Skoumal od klavíru mluví s dětmi jako se sobě rovnými. Zároveň tak přišel kus spravedlnosti pro autora nanejvýš sdělného, kterého velká média léta vytlačovala na okraj a nedovolila mu být hitmakerem.

Právě díky tomu, že ve své době se velká část díla Vodňanského a Skoumala nedočkala vydání, doteď čas od času vycházejí nepublikované skladby. Překvapeně a s radostí lze poslouchat nové album Všechno je proměnlivé s podtitulem Zakázané koncerty 1974−1981, které právě vydává Supraphon. Nejspíš je to jeden z nejpěknějších titulů Vodňanského a Skoumala. Stejně jako nedávno vydané desky Vzpoura kocourů a Tarantule je též novinka editorským dílem Nadi Dvorské.

Pomalu se tak blížíme zveřejnění kompletního repertoáru dvojice Vodňanský a Skoumal: a tyto pozdní objevy nejsou paběrkováním. Jistě i proto, že tu je pár písní, které dvojice nazkoušela a nahrála doma, ale k publiku se dostat nestihly.