Plyšový Český lev už zapomněl, jak udělat opravdu dobrý film

Tuzemský filmový průmysl předával své výroční ceny a − bylo veselo. Trochu té politiky, která samozřejmě letí filmem od jeho vzniku, najednou rozhodilo nejen mluvčího prezidenta, ale i spoustu dalších lidí, kteří tvrdili, že do filmu politika nepatří. A přitom film je, jak víme nejenom od Waltera Benjamina, ta největší politika, neboť v sobě pěkně shromažďuje všechny důležité znaky globálního kapitalismu. Včetně jeho důrazu na hvězdy, jež dnes z filmu volně přecházejí do politiky a jinam, o čemž svědčí nejen hvězdné manýry hlavy českého státu a lidí kolem ní, ale i dalších státníků a víceméně významných osob celého světa. Což neopakovatelně dokládá probíhající reality show Donalda Trumpa, která se za peníze amerických daňových poplatníků momentálně vysílá z Bílého domu.

Politiku, zdá se, lze ale hledat i ve výběru oceňovaných filmů. Loni jsem s podobným odkazem na Benjamina (opakování matka moudrosti) psal o tom, že "filmoví akademici" (těm skutečným se omlouvám) dávají přednost bartoš­kovským "bijákům", tedy potenciálním návštěvnickým žánrovým trhákům, neboť titěrné, zkoumavé "malé" filmy snad ani nepatří do kinematografie. Nevracejí nejen peníze, ale ani pozornost, kterou si hvězdný filmový svět kdekoliv na světě zasluhuje. Letošní ročník Českých lvů jako by naznačoval, že akademici šli do sebe a jeden takový "malý film" přece jen ocenili. Bylo by to krásné, ale zdání někdy svůdně klame…

Česká kinematografie ve skutečnosti žádné bijáky neprodukuje, velkofilmy se českému prostředí vyhýbají, a to dokonce i tehdy, když se o něco podobného někdo v Česku snaží. Akumulátor I. byl takovým marným pokusem, jakkoliv jde nakonec o nejlepší (protože nějak hledající a zkoušející) film Jana Svěráka; marným pokusem je Masaryk nebo čerstvě Milada. Velkofilmy vzhledem k tradici, prostředí a omezenému množství peněz v Česku nevyrostou, ale když se k nim některý i svou reklamou blíží (Masaryk), má vyhráno. Letošní ročník Českých lvů byl běžným ročníkem v tom, že vyhrál tradiční český malý film, který je "velkým bijákem" něčím jiným. Hlubokým lidským příběhem (HLP), který je často v médiích sebeironicky karikován a shazován, který je však nadále hlavní story české kinematografie po roce 1989. HLP je o to silnější, když jsou lidé, o které jde, poněkud vyšinutí, odsunutí, přehlížení nebo zkrátka jen "nějak jiní". Film, který by to celé otočil a zachytil třeba prostředí velkého byznysu jako vyloučení či vyšinutí svého druhu, zatím u nás natočen nebyl. Mnoho takto potřebně otočených filmů chybí…

Vítězný snímek jubilejních 25. Českých lvů Bába z ledu je nejen HLP, takže hlavní postava či postavy mohou snadno dojmout a vtáhnout do děje, ale je typickým českým filmem i v jiném smyslu. Je bezproblémový − jakkoliv to vzhledem k odvinutým dramatům a tolika událostem i v takové Bábě Bohdana Slámy zní divně, ba skandálně. A přece je tomu tak. Slovem "bezproblémový" se tu myslí jistá uzavřenost, "hotovost" věcí. Bába z ledu nese od počátku jasné poselství lidskosti, víme, kde je svět upadlý (aseptické prostředí moderních lidí) a kde naopak svět lidsky kvete (otužilecký neupravený svět hlavního hrdiny, do něhož svobodně vpluje i hlavní hrdinka), což se vývojem potvrdí a jen pro forma posílí drobným "konfliktíkem". Film zhasne − a jde se s hotovým poselstvím v kapse pěkně radostně domů.

Nechci karikovat úsilí tolika lidí, kteří na Bábě v ledu pracovali; ostatně nejde o Bábu, nýbrž o celý český film. Ten se tak rád koupe v bezproblémových HLP, a to i tehdy, když se svět kolem pere sám se sebou a otřásá v základech. I Hanekeho Happy End je přece malý film o velkých věcech, a i když to není nejsilnější autorovo dílo, českou Bábu převyšuje o desítky metrů, a to "jenom" proto, že nechává rozpor v divákovi. Že nás nutí rozervat si břicho úzkostí a konfliktem, abychom si pak vážili více sami sebe i filmu, který nás k této práci donutil.

Český lev po čtvrtstoletí celý jaksi "zplyšovatěl", je načase, aby se z něj opět stalo zvíře a začal řvát!