Dinosaurus štěstěny: Mezzosopranistka Dagmar Pecková v knižních rozhovorech líčí tvrdé prostředí operního světa

Kniha rozhovorů hudebníka a publicisty Lukáše Kuty s mezzosopranistkou Dagmar Peckovou v některých pasážích připomíná prováděcí předpisy k zákonům džungle. Přitom se titul nazvaný Dítě štěstěny, který vychází u příležitosti Velkého knižního čtvrtku, od počátku do konce pohybuje na ušlechtilé půdě klasické hudby a opery. Tedy nejsofistikovanějších, zároveň však nejunikavějších konstruktů, jakými se kdy člověk pokoušel uchopit svět, dobrat se jeho smyslu a přitom s pocitem neustálé marnosti zjišťoval, že jde o nekonečný proces. Mnohem složitější a nedosažitelnější než třeba cíl amerického podnikatele Elona Muska vyslat raketu na Mars.

Proto je vážná hudba často tak trýznivá a proto si Dagmar Pecková tolik považuje jednoho z nejtrýznivějších skladatelů Gustava Mahlera. V tomto kontextu název knihy Dítě štěstěny vyznívá téměř ironicky. Zvlášť když světově proslulá pěvkyně líčí praktiky operního provozu. V té chvíli čtenář zaslechne všechen řev i skřeky džungle a vzpomene si na Charlese Darwina a jeho tvrdou selekci v rámci přirozeného výběru.

Nejspíš v operní džungli má počátek někdejší mediálně proprané vyhoření Dagmar Peckové, k němuž se zpěvačka v knize také vrací, či úvahy o tom, jak v ní hlodá chuť s hudbou skončit. Vždyť je vlastně v určitém smyslu za zenitem, říká. Tím spíš, když její dva největší vzory, Maria Callasová a Ema Destinnová, zemřely nedlouho po padesátce − tedy mladší, než je dnes šestapadesátiletá Pecková.

Muzikolog Jan Králík v té souvislosti závěrečný text knihy − kde úctyhodnou mezinárodní kariéru Dagmar Peckové líčí v dlouhé kadenci jedné prestižní interpretační příležitosti za druhou − pointuje spekulativním návrhem: matka Destinnové stejně jako matka Peckové pocházela z Medlešic u Chrudimi. "Genealogové by měli začít pátrat," vyzývá Králík.

Jak daleko je z Medlešic do džungle? Dagmar Pecková to v osmdesátých letech minulého století vzala přes Pražskou konzervatoř, karlínskou muzikálovou scénu a vítězství v interpretační soutěži Pražského jara do operních domů v Drážďanech i Berlíně a potom na všechny světové strany. Umělkyně pověstná upřímností a otevřeností v knize říká, že po mnoha zkušenostech se učí být tvrdší. "Tvrdá nejsem, ale tvrdé je prostředí, ve kterém se pohybuji," vysvětluje, proč je to nutné.

Opera podle ní čelí "době reklamní" a snaží se vyrovnat televizi, filmu, mediálním časům. To samo o sobě prý není špatné. Ale operní umělci místo toho, aby byli spolutvůrci vkusu, se do vkusu spíš trefují, pasivně na něj reagují, aby vyhověli. Přitom vkus určují "zbohatlí zelináři".

Všude se všechno mihotá. Soustředit se na hudbu je skoro nemožné, vítězí soustředění se na peníze. Umělcovo osobní hledání, síla prožitku a emoce okamžiku vycházejí z módy, cení se efektnost. Jenže zpěvák podle Peckové nemá hlasivkami rozbíjet lustry. Kultura se často zaměňuje se zábavou. Proto to má klasická hudba dnes těžké. Je založena na závažnosti, úlevu nenabízí.

Vyčítají mi, že zpívám smutné věci, podotýká Pecková, jenže líbivé a veselé věci ji nenaplňují. "To je asi ten rozpor mezi Peckovou civilní a Peckovou zpěvačkou," říká šestapadesátiletá žena, která je jednou z několika málo v Česku masově známých operních hvězd, jejíž úsměv byl už tolikrát protažený obálkami tuzemských časopisů, aniž by ji mnozí čtenáři kdy slyšeli zpívat.

Přitom prý hvězdou být netoužila. Ale pomohlo jí, že v době, kdy začínala, byla v tuzemsku po hvězdách poptávka. Už v pětadvaceti se stala sólistkou drážďanské opery, zatímco předtím ji pro "nedostatek talentu" v pražském Národním divadle odmítl šéf opery Zdeněk Košler. "Vyštval mě a zlikvidoval, ale to mi pomohlo," tvrdí Pecková.

V Národním mohla zpívat, až když její kvality uznali jinde a jiní. Pak ji i Košler vzal na milost. Když ale spolu chystali Mozartovu operu Cosi fan tutte, doporučoval jí prý, ať při zpěvu nehraje divadlo. "Přece nebudeme na divadle hrát divadlo, že? Haha," glosuje to Pecková v knize. Skončilo to špatně. Mladá umělkyně s pověstí neřízené střely použila vulgarismus, který nelze citovat. "Kameny se ale časem omlely a já začala dělat kompromisy," přiznává pěvkyně v knize.

K jednomu druhu kompromisů patří účast v operních inscenacích, jejichž režijní pojetí jí nevyhovuje. Ale pokud se s ním neztotožní, je prý dobré vědět, že venku stojí tisíc dalších zpěváků, kteří se možná ztotožní s čímkoliv, a Pecková by rychle mohla stát stranou. Konkurence je plná nepřeberného množství talentů a ty podlezou jakoukoliv finanční laťku, aby zvýšily svou šanci na trhu. Za sto eur jsou ochotni odzpívat cokoliv. A uprostřed toho si Dagmar Pecková připadá jako dinosaurus.

Teď už by kromě genealogů měli začít pátrat také paleontologové. Může být i dinosaurus štěstěny?