Její syn neměl přežít, když ho ale vzala z léčebny dlouhodobě nemocných domů, začal mluvit a hýbat se. Na profesionální rehabilitace ale rodina nemá peníze

Když Renata Svobodová přemisťuje těžce postiženého jednatřicetiletého syna z vozíku na lůžko, připomíná to cvičení či tanec precizně sladěného páru. Po odepnutí popruhů se matka skloní, vezme jeho útlé nohy mezi kolena, přivine ho k sobě a pevně ho obejme rukama kolem zad. Pak více než šedesát kilogramů vážící tělo zvedne, otočí o devadesát stupňů a posadí na postel. Nakonec syna něžně, držíc ho levou rukou za krkem a pravou pod koleny, položí a natáhne mu nohy. Sérii zautomatizovaných a přesto citlivě prováděných pohybů, při kterých ochrnutý muž střídá lůžko a vozík, opakují i desetkrát za den. Pro dvaapadesátiletou ženu je takové cvičení čím dál těžší. Sílu jí ale dodává nečekaný pokrok, který podle lékařů původně beznadějný, k smrti odsouzený pacient za poslední roky udělal.

Dělníka podniku ŽPSV v Nových Hradech na Českobudějovicku a otce tehdy skoro dvouletého syna Pavla Svobodu srazila v březnu před šesti lety z kola protijedoucí motorka. Po zlomenině lebeční kosti a těžkém poranění mozku ochrnul, ztratil paměť i řeč. "Údajně s kamarády blbli, jezdili proti sobě a vyhýbali se až na poslední chvíli, měla to být jakási hra," říká drobná žena z osady Byňov, která leží asi tři kilometry od rakouských hranic.