Řemeslo je sexy, ale rozhodně ne každé. Zájem vyučit se v tradičních oborech stále klesá, netáhne už ani automechanik

V rodu Mehlových z České Třebové je za posledních dvě stě let sedm Felixů a z nich pět je sklenářů. Řemeslo se dědí z otce na syna. Kdyby to tak bylo i v dalších rodinách, nemuselo by teď v zemi chybět 300 tisíc řemeslníků. Jde o odhad Hospodářské komory, která akutní nedostatek přičítá malému zájmu mladých o technické a řemeslné obory. Zatímco v roce 2005 ukončilo učňovské obory téměř 20 tisíc absolventů, loni jich bylo 11,3 tisíce. Školství vede žáky k maturitám a vysokoškolským diplomům.

Někdejší sociálnědemokratická ministryně školství Petra Buzková z vlád Vladimíra Špidly a Jiřího Paroubka například prohlašovala, že až šedesát procent čerstvých maturantů by mělo dostat šanci studovat na vysoké škole.

Staré české rčení, že řemeslo má zlaté dno, se začalo oprašovat až v poslední době, kdy se projevuje nedostatek řady profesí. Rodiče tak nemusí nutit děti, aby za každou cenu studovaly. Naopak jim vysvětlí, že práce rukama není za trest, a když budou šikovní, mohou si vydělat více než někde v kanceláři. Radí to ostatně i miliardář, úspěšný byznysmen a bývalý starosta New Yorku Michael Bloomberg.

Dělníci v laboratořích

Zatímco zdejší vysoké školy vypouštějí ročně desítky tisíc absolventů, kapacita učilišť zůstává nenaplněná. Lákají na nich jen některé obory. Velké vzkříšení zažili v posledních letech kominíci. Pomohlo jim nařízení o pravidelných kontrolách a čištění komínů, potřebných k tomu, aby pojišťovna proplatila majitelům domů případné škody. Poptávka po kominících se projevila v počtu mladých mužů, které učiliště připravila. Zatímco v roce 2005 z nich vyšli jenom čtyři kominíci, vloni jich bylo už 119, ukazuje analýza Asociace malých a středních podniků a živnostníků.

Podle jejího šéfa Karla Havlíčka se konečně zastavil celkový pokles absolventů učňovských škol, u některých oborů dokonce roste. "Zejména v těch, které jsou spjaté s moderními technologiemi a zajímavými výdělky. Jsou to hlavně elektrotechnika či strojírenství. Dělníci, kteří ovládají technologie pro Průmysl 4.0, pak pracují takřka v laboratořích," říká Havlíček.

Jenže lidé na práci, natož kvalifikovaní, nejsou. A firmy kvůli jejich nedostatku musí odmítat zakázky.

Zručného elektrikáře, tesaře, pokrývače, natěrače oken, malíře či ševce dnes aby člověk pohledal. Na vymření jsou kameníci, soudě podle vyučených mladých lidí. Loni tento obor ukončili v celé republice dva učni. "Trvale klesá také počet absolventů zednických, instalatérských, malířských a lakýrnických profesí," konstatuje Havlíček. Skoro nikdo nechce dělat řezníka, masokombináty se proto upínají ke zručným posilám z Mongolska. Ještě v roce 2005 se řezníkem vyučilo 235 mladých lidí, loni jen 87. Naopak ožívá zájem o pekařské řemeslo a drží se cukráři. Některá řemesla se ovšem dají dělat i bez výučního listu. Rukama se dobrovolně živí třeba i vysokoškoláci s diplomem.

Řemeslo je sexy. Ale ne každé

Z kanceláře na podlahu

Vzácní jsou podlaháři opouštějící učiliště. Loni jich v celé zemi bylo jen patnáct. Pokládat koberce, linolea či dřevěné podlahy ale může dělat i studovaný člověk. Nesedí u počítače, hýbe se a ještě často bere víc peněz.

"Když je kluk šikovný, vydělá si dvakrát až třikrát tolik než v kanceláři. Průměrně zručný si v klidu přijde na 50 až 60 tisíc korun hrubého," vyčísluje Martin Formánek z Prahy. Pracuje jako technik ve firmě ProInterier, která nabízí pokládku podlahových krytin, nejčastěji v kancelářských prostorách. Formánek má maturitu, ale v kanceláři by sedět nechtěl. "Když vidím, jak jsou lidé namačkaní v open spacech, nevydržel bych tam ani hodinu," říká. Na instalace podlah má party lidí, kteří dělají na živnostenský list. "Pracuje pro nás také třicetiletý vysokoškolák," poznamenává.

Rekvalifikované síly z kanceláří pomáhají zahánět personální hlad také v nábytkářských firmách. Většinu zboží prodávají výrobci nábytku do zahraničí, ve větším rozmachu je brzdí právě nedostatek lidí. O truhláře a čalouníky je veliká nouze.

"Vysokoškoláci různých oborů se přeškolují, aby mohli pracovat v nábytkářském průmyslu. Je pro ně rozhodující fakt, že při výrobě nábytku si vydělají víc," říká Karel Havlíček.

Čtvrtá průmyslová revoluce, provázená digitalizací a automatizací výroby, musí zahrnout i řemeslo.

Nikoliv "ajťáci", ale topenáři a instalatéři se v digitálním světě postarají o inteligentní domácnosti. Pokrývači a malíři se neobejdou bez dronů, bez 3D tiskáren se brzy neobejde nikdo. Pokrok nezastavíš. Jenže žádný dron, 3D tiskárna ani robot nevymění žárovku, nenatáhne rozvody vody po bytě, nevymění propálený kabel ve zdi, nepoloží podlahu, neopraví děravý okap, nepodrazí boty ani nevyrobí budku pro špačky.

Na to jsou potřeba šikovné ruce a ty jsou čím dál vzácnější.

Sklenář

Neměl jsem na výběr, říká nejmladší ze sklenářského rodu

Felix Mehl VI. není příslušníkem šlechtického rodu, jak by se podle jména mohlo zdát. Jeho předci nebyli ani mlynáři, což by napovídalo jeho příjmení (Mehl je německy mouka). Je to sklenář, mladý muž z České Třebové, který udržuje rodinnou tradici, sahající až do poloviny 19. století. 

"Neměl jsem na výběr. Převzal jsem to tady po tátovi," říká nejmladší ze sklenářského rodu. Vyučil se truhlářem, ale jen proto, aby nemusel bydlet na internátu. Po škole by jen zabíjel čas. "Radši jsem sem chodil na brigádu. Všechno mě naučil táta," vypráví pětadvacetiletý řemeslník v dílně, kterou má rodina přes dvě století ve svém domě na českotřebovském náměstí. Generace v něm žijí, ten nejmladší pracuje. Zvládne veškeré sklenářské práce, zarámuje obrazy, vyrobí akvária a terária na míru, nabízí také vazbu knih, vyrobí i klíče.

Zakladatel tradice Felix Mehl I. (1828−1913) byl nejen vyučený sklenář, ale i vážený občan východočeského města. Působil tu jako radní, byl starostou Sokola i zdejší kampeličky, tedy družstevní záložny. 

"Buď poctivým a pracuj," zní věta na výučním listu dalšího sklenáře z rodu Mehlů, který mu udělilo Společenstvo různých živností v České Třebové v roce 1933.

Živnost se dědila z otce na syna, než ji po roce 1948 násilně přerušili komunisté. Dům a sklenářství znárodnil výrobce kompresorů Orlík, a tak Felix Mehl IV., který se narodil před druhou světovou válkou, nastoupil do sklenářství komunálního podniku. Hned v roce 1989 se ale osamostatnil.

"Dříve bývalo práce víc, a táta měl dokonce paní na výpomoc. Já se tak akorát uživím, ale musím dělat od rána do večera. Zaměstnance si dovolit nemůžu," říká současný sklenář. Práce ho baví, jinak by ji prý nemohl dělat. Považuje si, že je svým pánem. Na nic si nestěžuje, ale je rád, že povinnost pořídit si pokladnu na elektronickou evidenci tržeb se pro něj nejméně o rok odkládá. 

Jestli rodinnou živnost jednou převezme Felix Mehl VII., nemusí hodně dlouho řešit. Je mladý a synovi jsou teprve dva roky.

Cukrářka

Zákazníci jsou ve dveřích a už vím, co si dají

Cukrářka Kristýna Kopecká z Prahy by mohla připravovat výstavy v muzeu či galerii, pracovat v aukční síni, mohla by učit nebo psát knížky a odborné články. Vzdělání na to má, vystudovala dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Místo toho ale už čtvrtý rok vstává ráno před pátou, aby stačila napéct ovocné koláče a dorty, než otevře cukrárnu Mučenka v pražských Vokovicích.

"Bylo to bláhové mládí, když jsem si dějiny umění vybrala. Viděla jsem brzy, že tam nemám co dokázat, chyběl mi i dostatek nadšení," říká mladá žena. Před čtyřmi lety se naplno pustila do toho, co ji baví. Řemeslo vrátila kunsthistorička na "místo činu", v jejích nynějších prostorách fungovala cukrářská dílna už před druhou světovou válkou. 

Vývoj v počtu absolventů vybraných řemeslných profesí

"Většinu zákazníků znám jménem. Ještě jsou ve dveřích a už vím, co si dají. Kolem cukrárny se nám podařilo vybudovat velice přátelskou komunitu. Je to moje druhá rodina," považuje si jí Kristýna. Z osmdesáti procent jsou zákazníci Mučenky stálí, což cukrářka vidí jako dobrou vizitku. 

Náhražky, na kterých stojí řada jiných cukráren, k ní mají vstup zakázán. Jde hlavně o práškové směsi, umělou šlehačku, rostlinné tuky nebo o polevy napěchované stabilizátory a umělými barvivy, kterými si jiní cukráři usnadňují práci. 

Kopecká vsadila na poctivé prvorepublikové řemeslo. Jako historička umění ho obohatila o umělecká díla, jakými jsou originální dorty, které peče na zakázku. Ve svém obchodě nabízí různé variace dortů od klasických piškotových po netradiční řepové či arašídové pivní korpusy. Do repertoáru Mučenky patří také odpalovaná těsta v podobě profiterolek panna cotty nebo makronky, ale třeba i štrúdl podle receptu, který zdědila po prababičce. 

Má cukrářské řemeslo pověstné zlaté dno? "To jsem spíš já někdy na dně," říká o velkém pracovním zápřahu cukrářka s diplomem. Právě zahájila letní sezonu, po kterou prodává vlastní zmrzlinu. "Někdo přijde za den i třikrát," těší majitelku Mučenky. Proč pojmenovala svoji provozovnu zrovna po této rostlině? Říká, že květy mučenky patří barevně i tvarově k nejkrásnějším. Exotickou bylinu lidé tradičně považují za symbol umučení Ježíše Krista, misionáři ji do Evropy přivezli z Ameriky. Je vytrvalá, což je vlastnost, která pasuje i k řemeslu, na které se dala Kristýna Kopecká.

Strojař

Každý chce mít právníky a ekonomy, my máme dvě učiliště

Lidé na práci chybí všude. Netradičně se k tomuto problému staví jihočeská strojírenská společnost Motor Jikov, která proslula výrobou motorů, kompresorů a karburátorů. Zájem o technické povolání, které mladou generaci netáhne, se snaží podchytit už u těch nejmenších.

"V Soběslavi a Nových Hradech, tedy místech, kde podnikáme, kupujeme několikrát za rok dětem v mateřských školách stavebnice. Věříme, že pomohou vytvářet povědomí o strojírenství," vysvětluje šéf českobudějovického holdingu Motor Jikov Group Miroslav Dvořák. Také do základních škol dává firma různé nářadí a materiál, podporuje i střední školy v regionu. "Každý by chtěl mít doma právníky a ekonomy. Technické obory jsou dnes zanedbávané," říká spolumajitel firmy, která se snaží pozvednout vzdělávání v technických profesích. 

"Máme dvě učiliště, kam mladí docházejí na praxi, a v nich své mistry. Je to duální systém, o kterém všichni mluví, ale možná nikdo ho neviděl," připomíná Dvořák propojení školy s praxí přímo v podniku. Ročně projde firmou asi 150 mladých, zůstane jich tak 10 a pak ještě někdo odejde.

Bonus 50 tisíc korun zaměstnancům za to, že přivedou nového kolegu, moc nefunguje. "Lidi nejsou nikde. Máme naštěstí hodně stálých zaměstnanců. Například v divizi slévárna litiny dělá stovka lidí a z nich je 80 nastálo," pochvaluje si šéf průmyslové skupiny s více než stoletou tradicí. Její podniky teď vyrábí například různé hliníkové díly do nákladních vozů pro švédskou Scanii. Dlouhá léta dělají prvky do brzdicí soustavy a pedály pro amerického výrobce golfových vozíků E-Z-GO. Získaly také zakázku pro automobilku Jaguar Land Rover.

Byznysmen

Chytří lidé nejdou na univerzitu, ale dělají instalatéra

Během setkání s investory na Wall Streetu prohlásil americký miliardář Michael Bloomberg, že chytří lidé dnes už nestudují univerzitu, ale dělají instalatéra. Je to sice už čtyři roky, ale jeho slova tehdy obletěla celý svět.

Lidem, kteří uvažují o Harvardu, radí, ať si všechno spočítají: "Můžete zaplatit 50 až 60 tisíc dolarů ročně za studium na prestižní škole, nebo si stejně vydělat jako učeň u instalatéra." 

Úspěšný byznysmen dobře ví, že ne každý si může dovolit elitní univerzitu a zdaleka ne každý má pro ni nadání. "Když ale umíte jednat s lidmi, je instalatér skvělá práce, protože si můžete říci o cenu a získáte velké dovednosti," vyzdvihuje řemeslo jeden z nejbohatších Američanů. 

Sám vystudoval univerzitu Johnse Hopkinse a na školné si vydělával jako obsluha parkoviště. Poté ještě navštěvoval Harvard Business School. 

Své personální poradenství založil i na příběhu otce jednoho ze svých zaměstnanců. Ocenil, jaké možnosti šikovný člověk má, pokud se vypracuje jako instalatér, který o zakázky nikdy nebude mít nouzi.

"Má šest lidí, kteří pro něj pracují, a on se dal na golf. Objíždí golfová hřiště, o tom já mohu jen snít. Vybudoval byznys, měl šanci, aby to udělal. Nikdy nešel na vysokou školu," vyprávěl Bloomberg udiveným investorům o kariéře podnikavého instalatéra, v jehož případě platí, že řemeslo má zlaté dno.