Sloupek Miloše Čermáka: Jsme chytří, vzdělaní a takzvaně rozumní. Proč přesto strkáme hlavu do písku před špatnými zprávami?

Moje žena volá z obýváku, že mám v kuchyni na stole dopis.

"Já vím," zkouším mile nezúčastněný tón. Snad bude respektovat, že se teď věnuji něčemu důležitějšímu. Konkrétně otvírání lahve vína.

Bohužel ne. "Je to takový ten dopis s modrým pruhem," říká mi. "Asi sis ho zapomněl vyzvednout na poště, tak ho pošťačka hodila do schránky."

Teorie své ženy nesnáším, protože jsou vždy správné. Ano, přesně tak to bylo.

Za chvíli ještě dodává: "Měl bys ho otevřít."

Tak chytrý jsem taky! Samozřejmě že jsem v kuchyni ten dopis viděl. Je z finančního úřadu. A vím i to, že z finančního úřadu vám nepíšou, aby se poptali na zdraví nebo vám pogratulovali k úspěchům. Ne, píšou, protože potřebují vyřešit problém. A problém na finančním úřadu rovná se nepříjemnost.

A tu člověk řešit nechce, zvlášť ne v pátek večer po práci, když se chystá otevřít lahev vína.

"Posloucháš mě?" ptá se žena.

"Jo! Hned se na to jdu mrknout," volám zpět do obýváku, beru dopis a strkám ho do kapsy saka. To si pak sundavám a věším na ramínko do předsíně. Otevřu tu obálku v klidu po víkendu.

Jenže v pondělí ráno jsem obálku v saku nahmátl a hned mi zkazila náladu. Ježišmarjá, copak někdo chce řešit nepříjemnosti v pondělí dopoledne? Jako by nestačilo, že začíná nový pracovní týden? Držím v ruce obálku s modrým pruhem, dvakrát ji dokonce otočím a pak ji zamyšleně dám zpět.

Otevřu ji… v pondělí večer? V úterý? Nebo ve středu, tedy v den, kdy v pracovním týdnu panuje jakási rovnováha mezi uplynulým a budoucím víkendem?

Ten příběh zkraťme: obálka v kapse saka zůstala celý týden, aby nakonec byla zcela zapomenuta. Vlastně ani nevím, kde skončila. Vzpomněl jsem si na ni až o tři měsíce později, loni v létě.

Na displeji telefonu mi zapípala esemeska z banky, že z důvodu exekuce pozastavují některé služby spojené s mým účtem.

Exekuce! Poposkočil jsem na židli úlekem. Telefonuji do banky, následně na finanční úřad. Sympatická paní mi milým, skoro utrápeným hlasem říká, že vážně neměla jinou možnost. Vždyť mi dopis poslala do vlastních rukou! A taky se mi zkoušela snad desetkrát dovolat. Ale já to nikdy nevzal.

Což je věc, o které s ní nemůžu diskutovat. V dopise s modrým pruhem, jehož stopy končí v pravé kapse mého saka, byla nejspíš výzva k zaplacení daně z nemovitosti. A telefonáty? Jak známo, finanční úřad, podobně jako třeba policie, volá z utajeného čísla.