Žena astronauta, který vzal do vesmíru Krtečka, je poloviční Češka. Každý máme svou misi, ale nevím, jestli bych chtěla, aby manžel letěl na Mars, říká

Dělat rozhovor se vzdělanou a zkušenou logopedkou Indirou Feustelovou, která je manželkou amerického astronauta, přináší to úskalí, že interview tu a tam nutně znovu sklouzne k tématu dobývání vesmíru. Je to dané také tím, že víte, že se každou chvíli může rozezvonit mobilní telefon ležící před námi na stole, ze kterého se třeba ozve astronaut volající své ženě přímo z Mezinárodní vesmírné stanice.

HN: Nejste ještě unavená ze všech těch rozhovorů, které s vámi dělají jako se ženou astronauta?

Už jsem si na to trochu zvykla, protože lidé se prostě o mého manžela zajímají. Když se řekne "astronaut", lidem se rozsvítí oči. Když slyšíte "logopedka", tak ta reakce není taková. Při bližším zkoumání ale zjistíte, že obě naše profese jsou fascinující. V České republice se na mou práci lidé často ptají. Jen málokdo ale ví, že pacienti jsou nejen děti, ale i dospělí − lidé trpící alzheimerem nebo po zranění mozku, s poruchou polykání, po infarktu… Pracovala jsem téměř se všemi věkovými skupinami.

HN: Máte pocit, že jste svou kariéru obětovala práci svého muže?

Pracovala jsem 26 let a měla jsem to štěstí, že moje vlastní kariéra byla velmi náročná a prospěšná. Už na začátku jsem pracovala v jedné z nemocnic v Ontariu − na akutní péči, spolupracovala jsem s týmem zaměřeným na úrazy mozku. Také jsem za pacienty docházela. Specializuji se na kognitivně-jazykovou rehabilitaci a na poruchy polykání.

Když má někdo zranění přední části mozku, může to ovlivňovat jeho osobnost, paměť − podle toho, kde zásah je. Někdy je to polykání, které nás může přivést k tomu, že problém je někde jinde. Je to opravdu fascinující disciplína.

Až do roku 1997, kdy jsme se stěhovali do Houstonu v Texasu, jsem pracovala na plný úvazek. Potom jsem pracovala na sebe nebo pro různé nemocnice. Také učím konverzační angličtinu a tenis. Práce v nemocnici je občas dost náročná − pacienti jeden za druhým, administrativa, meetingy… A do toho Drew třeba vystoupí do kosmického prostoru!

I když mi práce s pacienty schází, cítím, že musím být k dispozici, jak nejlépe to jde.

V současnosti žádnou pracovní smlouvu nemám, protože jsem chtěla být flexibilní.

HN: Přestěhovali jste se tedy do Texasu, až když se váš manžel dostal do astronautického programu?

Ne. Drew tehdy nejprve dostal nabídku pracovat v těžařské firmě Exxon jako geofyzik. Takže jsme v Kanadě nechali skvělé přátele a rodinu a přestěhovali se. Nemocnice v Ontariu mi dokonce ještě rok držela místo, protože jsme nevěděli, jak se věci vyvrbí. A jednoho dne přišel Drew domů a povídá: "Mám pocit, že potřebuju dělat něco velkého. NASA je tady kousek. Podám si přihlášku do výcviku pro astronauty." Zatmělo se mi před očima…

HN: Ale v té chvíli jste to přece ještě nemohla brát vážně, nebo ano?

Je to zvláštní: měla jsem naprostou víru v to, že mu to vyjde. A to jsem ještě tehdy nevěděla, jak je to těžké. Můžete se zeptat kohokoli z jeho kolegů − někteří to zkoušeli třikrát, čtyřikrát, šestkrát, než je přijali do výcviku. Uspět na první pokus je velmi vzácné. Jsem na něj velmi hrdá.