Chodidla zpohodlněla, bosá chůze nás už bolí. To čeká možná i mozek, digitální svět v něm vrtá díru

Americký sociolog Marshall McLuhan kdysi řekl, že s každým technologickým pokrokem se naše schopnosti násobí, ale zároveň se zmenšuje naše "vnitřní" biologická schopnost. Díky vynálezu nástrojů a potom strojů zjemněly naše nehty a ruce. Používáním bot zpohodlněla naše chodidla tak, že bosá chůze většinu z nás bolí a daleko bychom bosi nedošli.

A pojďme dál. Vynález ekonomicky dostupného automobilu neznehybněl naše biologické nohy, ale bez něj se budete cítit nemobilní, nepohybliví. Naše společnost zkrátka předpokládá, že se člověk bude pohybovat autobusem, metrem, autem nebo alespoň na kole. Dnes jen málokdo chodí do práce − ve smyslu, že do práce chodí (pěšky). Pěšky se chodí tak na výlety. Ne do práce.

To samé platí o vašem mobilním přístroji. Ústa jsou zesílena (amplifikována) reproduktory a sluchátky tak, že Bob Dylan může šeptat píseň jen vám do ucha, jako by seděl vedle vás. Naše uši jsou doplněny vzdálenými mikrofony, které vám umožní slyšet hlas vašeho kamaráda z Číny. Jedním "štěbetnutím" (tweetem) mohu oslovit (zdarma!) celý svět − mimochodem vlastnost, kterou zatím nevyužila žádná mně známá nadpřirozená bytost v příbězích, které si lidstvo vypráví od nepaměti. Jenže bez přístupu na internet se budeme cítit jako bez úst a uší − byť moje původní biologické budou v naprostém pořádku.

Naše oči jsou schopné "dohlédnout" na odvrácenou stranu Měsíce, pozorovat vzdálené zrody galaxií v dávné minulosti a zároveň proniknout do hloubky nitra hmoty − protože jsou doplněny o kamery, teleskopy, mikroskopy a tak dále. Mohu vidět, kolik sněhu je v lyžařském areálu Bedřichov, a o vteřinu později mohu sledovat demonstrace v Katalánsku či přednášku z pečlivě střeženého Davosu. Jenže bez přístupu k médiím se bude navyklý člověk cítit jako slepý.