Co takhle rozdělit hlavní město? Měšťáci si budou žít v Malé Praze a ti ostatní ve Velké

Nejen Pražané sní o tom, že se jejich město jednou změní v příjemnější místo k životu. Zmizí dopravní zácpy na příjezdových cestách, na letiště se dostanou rychleji a pohodlněji než nyní, centrum bude opět lákat k návštěvě nejen turisty a přitom zůstane zachován genius loci, který dělá z Prahy tak unikátní místo. Jaká by tedy měla být moderní metropole a proč taková Praha (zatím) není?

Nejdříve trocha dějepisu. Praha se už od středověku vyvíjela jako souměstí. Historie jejího vývoje je obecně známá, méně už spory "staroměstských" s "novoměstskými", které se datují nedlouho po založení Nového Města. Jejich novodobé pokračování popisuje i architekt Max Urban ve své vizi Ideální Velká Praha, projektu z let 1915−19. Proto byla samostatná města, která dnes tvoří jádra "tradičních pražských čtvrtí", připojována postupně a zdlouhavě až od poloviny 19. století. Velká Praha byla zřízena zákonem v roce 1922 a stalo se tak po složitých a desítky let vlekoucích se jednáních, zřejmě jen díky vzniku nového samostatného státu. V té době měla rozlohu 172 km² a 676 tisíc obyvatel.

Další skokový růst přišel v 60. a především v 70. letech 20. století. Ten ovšem žádné diskuse neprovázely, komunisté prostě zařídili "největší exodus obyvatel starých čtvrtí" do kontrolovatelných prostorů sídlišť. Od této doby lidé tráví veškerý "zbytečný volný čas" dopravou. Předchozí režim totiž umožnil bez ohledu na majetkoprávní vztahy neuvěřitelně extenzivní rozvoj města do polí, často daleko za jeho původní správní hranici. Vše vyvrcholilo v roce 1974, kdy bylo připojeno třicet obcí a vzniklo dosud platné "administrativní území hl. m. Prahy" o rozloze téměř 500 km² a s 1,15 milionu obyvatel. Dnes má Praha na stejném území po téměř půl století pouze o sto tisíc lidí více.

V roce 1990, v rámci všeobecné porevoluční transformace, se v Praze vytvořilo dnešních 57 městských částí, které se dramaticky liší svojí rozlohou od 179 ha (Petrovice) do 4156 ha (Praha 6), ještě však více rozdílem v počtu obyvatel od 303 (Nedvězí) do 128 301 (Praha 4). Jedno však mají městské části, a to bez ohledu na velikost, po celou dobu historie společné: silnou touhu po autonomii, spojenou s velmi slabým pocitem sounáležitosti k celku. Tento rozpor je velmi dobře ilustrován souběžným zastáváním funkcí v zastupitelstvech městských částí i v Zastupitelstvu hl. m. Prahy, mnohdy ještě podpořený "účastí" v Poslanecké sněmovně či Senátu. Zjevný a jednoznačný střet zájmů, který prokazatelně brzdí rozvoj Prahy jako celku, je pokrytecky vydáván za "praktický přenos zkušeností".

Sen, jenž se stává vizí

Namísto reality Velké Prahy nyní zkusme snít o Praze Malé. Ten sen je totiž ideální představou o tom, jak by mohla pokračovat její další restrukturalizace. Město je v ní nahlíženo skrze architekturu, tedy z pohledu kompozice metropole a jejího bezprostředního okolí, metropolitního regionu. Prostorové uspořádání, struktura a infrastrukturní zázemí města jsou základem toho, jak se na celek díváme. Politické, správní, ekonomické a sociální aspekty dalšího připojování či odpojování obcí prozatím nehodnoťme. Zejména proto, že je zcela zjevné, že synergická cesta většího celku za jedním cílem je vždy účinnější než roztříštěná správa s mnoha dílčími, skupinovými, mnohde dokonce osobními zájmy.

Teorie o vytvoření Malé Prahy a příměstského regionu kolem ní je prozatím pouze snem, a proto není podstatné, zda se administrativně připojí další obce k hlavnímu městu, nebo se některé pražské části připojí ke Středočeskému kraji, ve kterém vznikne území se zvláštní správou. V této fázi úvah je ale podstatné si uvědomit, co je myšleno pojmy Malá Praha a metropolitní region a jaké jsou jejich zásadní rozdíly.

Malá Praha je souvisle zastavěné území metropole, přičemž důraz je zde právě na slově souvisle. Toto území je obklopené "zeleným" krajinným rozhraním, rekreačním zázemím metropole přináležejícím již otevřené krajině. Metropolitní region začíná tam, kde se objevují samostatné nepropojené obce. Tato urbanistická struktura se dnes nachází stejnou měrou jak na území Prahy, tak i v přilehlé části Středočeského kraje. Rozsah metropolitního regionu by měl být jasně definován "denním vztahem", denní dojížďkou obyvatel do hlavního města za prací a do škol. Toto území je poměrně jednoznačně a jednoduše vymezitelné.