Co chce lid, zpravidla víme. Teď ještě zjistit, o co by stáli lidé

Co lidé vlastně chtějí? Jakou otázku byste položili lidstvu jako takovému, kdybyste mohli? Až dosud se o všem rozhoduje a hlasuje na národním principu. A i nejplanetárnější organizace − Organizace spojených národů − je založena na logice národa a jejím stavebním prvkem jsou národy. Jde přece o United Nations, jak se tato organizace jmenuje, nikoli o United People. Slyšíme hlas národů, nikoli hlas lidí.

To je důležitý rozdíl, byť to tak nevypadá. Kdyby se svět organizoval podle jiných kategorií než národů − řekněme podle povolání −, výsledky by vypadaly jistě jinak. Člověk volí jinak jako prodavač, ekonomka, vědec, maminka na mateřské než jako Čech či Němec. Mohli bychom se organizovat podle věkové kategorie, barvy vlasů, vyznání − to je jedno −, důležité je, že by hlasování vypadalo jinak: podle toho, za koho se ve volbách považuji, či podle toho, koho se cítím zastupovat.

Ticho lidu

Přestože hlas lidu je hlasem Božím, nikdy nezazněl. I když chodíme hlasovat, náš hlas ve volbách není ve skutečnosti hlasem, ale (v tichosti) vloženým volebním lístkem do obálky. Hlas si přece může svobodně říkat, co chce, jak chce − oproti tomu jsou volby volbou odpovědi s předem definovanou množinou možností. Navíc se otázka netýká toho, co chtějí lidé, ale co chce lid, národ, což se trošku staromilsky často mylně zaměňuje. Za starých časů znamenali lidé národ, proto také podobnost lidi-lid, což funguje ve stejném smyslu i v angličtině people-peoples. Lid jsou národy, "peoples" jsou národy. Ani v jednom případě to neznamená lidstvo.