Kreativní vládnutí českých prezidentů

Máme půl roku po volbách a šance, že budeme mít brzy vládu s důvěrou, je stále velmi nejistá. Možná vnitrostranické referendum v ČSSD dohodu s ANO schválí a vláda s důvěrou bude. Ale může se také stát, že ji řadoví sociální demokraté neposvětí a nejistota ohledně příští vlády bude pokračovat.

Andrej Babiš jištěný prezidentem už několik měsíců vládne bez důvěry a stále častěji se objevují úvahy, že jeho vláda dělá rozhodnutí, na které nemá právo. Je dobré si proto položit jednoduchou otázku: Kde se stala chyba?

Při hledání příslovečného jádra pudla je dobré začít u české ústavy, v níž se píše: "Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády." To je základní a současně velmi stručné vodítko pro prezidentův postup. Taková stručnost nebyla při spěšném psaní základního zákona českého státu v roce 1992 ojedinělým přístupem, nicméně celkově vznikl poměrně solidní ústavní text. Navíc některé mezery či problémy, které později odhalila politická realita, byly v průběhu času odstraněny. K doplnění či úpravě při jmenování vlády ani u většiny dalších prezidentských pravomocí, které jsou někdy popsány stejně stručně, ale nedošlo.

Místo toho nastoupila politická praxe určovaná jednotlivými prezidenty, situacemi, ve kterých se ocitli, a − což bylo někdy velmi podstatné − jejich vlastními politickými preferencemi.

Slogany o "kreativním" či "tvůrčím" výkladu ústavy sice pochází z úst současné hlavy českého státu, ale cestu k nim v mnohém připravili už oba jeho předchůdci: Václav Havel a Václav Klaus.

Od devadesátých let se píše dlouhý příběh, kdy se prezidenti často stali významnými hráči v procesu formování vlády.

Za připomenutí stojí už jakýsi mezikrok, který udělal Václav Havel po volbách v roce 1996 při prvním sestavování vlády v éře samostatného Česka. Havel sice pověřil dosavadního premiéra Václava Klause vyjednáváním o podobě nové vlády, ale odmítl jeho požadavek jmenovat ho ihned znovu premiérem. Zrodil se tím nový ústavní zvyk.

Ještě důležitější byl jiný Havlův krok, kterým tehdy fakticky vyšachoval z jednání o vládě zástupce komunistů a krajně pravicových republikánů. Veřejné mínění to tehdy kvitovalo souhlasně, ovšem šlo o významný precedent pro budoucnost.

Poté co se po roce a půl pravostředová vláda Václava Klause rozsypala, následovalo ještě razantnější Havlovo angažmá v podobě prosazení poloúřednické vlády Josefa Tošovského. Havel přitom fakticky zafungoval jako její spolutvůrce, a to ve spolupráci s některými menšími středopravými stranami.

Z pohledu, tehdy Klausovy, ODS ovšem bylo Havlovo politické "bruslení" za hranou role prezidenta v parlamentní demokracii.

Reakcí v době opoziční smlouvy (dohody, kterou se ODS zavázala po volbách 1998 tolerovat menšinovou vládu ČSSD) bylo něco, co by se dalo mírně expresivně označit za pokus o "vykleštění" prezidenta. Zjednodušeně řečeno by se prezident v případě prosazení zamyšlené ústavní změny z dílny ODS a ČSSD změnil v panáka bez vlastní vůle, který by měl detailně nalinkované vše včetně pořadí kandidátů na premiéra. Extrém nejasných hranic prezidentova postupu by nahradil extrém jiný. Tento pokus o ústavní změnu nicméně uvázl v horní komoře parlamentu.

Otřásající se parlamentní demokracie

V době opoziční smlouvy ztroskotal ještě jiný pokus o velkou institucionální změnu, a to reforma volebního systému pro sněmovní volby, kterou zrušil Ústavní soud. Parametry reformy byly nastaveny tak, že by sice snížily počet parlamentních stran, ale nezredukovaly by českou politiku jen na soutěž dvou velkých stran. Reforma to byla nepochybně sporná, nicméně mohla omezit problém při vytváření vlád a pomoci jejich stabilitě.