Italský Okamura: Ministr vnitra Salvini chce tvrdě bojovat s migrací, trhy děsí jeho kritika eura

Když máte v politice ty nejvyšší ambice, není zrovna nejlepší strategií pozurážet polovinu země. "Cítíte ten smrad, prchají i psi. To právě přijíždějí Neapolitánci. Mýdlem se nikdy nemyli," zpíval Matteo Salvini před devíti lety na jedné z manifestací Ligy severu, italské politické strany. Obyvatelé Neapole nebyli zdaleka jedinými občany jižní Itálie, o kterých se Salvini během své politické kariéry nevyjadřoval zrovna pozitivně.

Jenže dnes je všechno jinak. Salvini svou stranu přejmenoval, používá už jen označení Liga. O požadavcích na samostatnost severu Itálie přestal mluvit, Neapolitáncům se omluvil.

A funguje to: Salvini, na evropské úrovni spojenec Tomia Okamury a jeho strany SPD, se tento týden stal místopředsedou vlády a ministrem vnitra a podle průzkumů je nejpopulárnějším italským politikem.

Momentálně se zdá, že má do budoucna otevřenou cestu do římského paláce Chigi, sídla italských premiérů. To je mimořádný výkon na někoho, jehož stranu, tedy Ligu, politologové označují jako krajně pravicovou.

"Je to úplná revoluce," říká pro HN o faktu, že Liga dnes dokáže sbírat hlasy i mimo italský sever, Daniele Albertazzi, profesor z Univerzity v Birminghamu, který o Lize napsal řadu studií.

Otázkou je, jak bude tato revoluce pokračovat a které zavedené pořádky případně smete. V Itálii i v Evropě. Když vládní koalice Ligy a Hnutí pěti hvězd zveřejnila svůj program a následně se ještě objevila možnost předčasných voleb, v nichž by tyto strany nejspíš výrazně posílily, světové trhy zachvátila málem panika. Začal se šířit strach, že Itálie, vedená dvěma populistickými stranami, odejde z eurozóny. Obavy trhů i ostatních zemí eurozóny vyvolává hlavně Salviniho Liga, která je výrazně euroskeptičtější než Hnutí pěti hvězd. Její podpora navíc roste. Už v březnových volbách dostala rekordních 17 procent hlasů. Dnes by ji podle průzkumů volilo skoro 29 procent Italů.

Do těchto výšin stranu vytáhl právě Salvini. Když těsně před Vánoci roku 2013 vedení Ligy, tehdy ještě Ligy severu, přebíral, vyjadřovala jí podporu jen tři procenta občanů. Jak to 45letý rodák z Milána dokázal?

Členem Ligy severu se stal, když mu ještě nebylo ani osmnáct let. A přidal se k její radikální součásti, komunistickému křídlu, v jehož řadách se brzy stal milánským zastupitelem.

Radikálně levicové názory ale časem utlumil ve prospěch ostentativně zdůrazňované ideologie nezávislosti severu Itálie, Ligou severu nazývaného Padánie. Během návštěvy milánské radnice to na vlastní kůži pocítil i tehdejší italský prezident Carlo Azeglio Ciampi, muž, kterému pro jeho nepopiratelnou morální integritu obvykle projevovali respekt i ti politici, kteří ho nevolili. Ne tak Salvini. "Ne, děkuji doktore, vy mě nereprezentujete," řekl Ciampimu a odmítl mu stisknout nabízenou pravici.

Smrad? Jaký smrad?

To byl konec devadesátých let a Salvini se tehdy nijak výrazně nelišil od řady dalších funkcionářů Ligy severu. Nadávali na cizince, kritizovali Evropskou unii, ale jejich hlavním politickým tématem byl boj za větší autonomii pro sever Itálie, která měla, aspoň teoreticky, vyústit až do jeho osamostatnění.

Projevovalo se to hlavně mediálně vděčnými gesty, jako byla neúcta k prezidentovi či občasné použití italské vlajky namísto toaletního papíru. V praxi ale byla Liga severu víceméně krotká. Jako koaliční partner premiéra Silvia Berlusconiho seděla řadu let v italských vládách a provokovala hlavně slovně. Na vládní i komunální úrovni si počínala jako standardní strana.

To vše platilo ještě nedávno. Když ale Salvini vedení Ligy severu po sérii vnitrostranických skandálů převzal, pochopil, že musí něco změnit. Tradiční útoky na zbytek země, který prý žije jen z potu severní Itálie, Lize stačily na pár procent ve volbách a na slušnou mocenskou základnu v řadě severoitalských měst a obcí. Jenže Salvini chtěl víc.

A hned se chopil příležitosti − koncem roku 2013, kdy se ujal funkce, na tom Itálie byla opravdu bídně. Její hrubý domácí produkt se oproti úrovni roku 2008 propadl zhruba o desetinu a eskaloval problém s Afričany, u nichž výrazně rostl počet těch, kteří se snažili na italské ostrovy připlout na provizorních bárkách přes Středozemní moře.

Není divu, že Salvini vsadil na několik jednoduchých sloganů. Vyhlásil boj migraci a zaměřil se i na ekonomiku. Přišel s návrhem na zavedení rovné daně ve výši 15 procent. A začal stále víc mluvit o tom, že by Itálie měla opustit euro, i když si dával pozor na to, aby tento vzkaz z jeho úst vždy zazněl jen velmi nekonkrétně a obvykle ho vzápětí rozředil.

Na to, co bylo od samého vzniku Ligy severu podstatou její existence, tedy boj za práva, či dokonce za samostatnost severu Itálie, Salvini postupně "zapomněl". A začal se prezentovat jako politik, který má na srdci zájmy všech Italů. Čítankovým příkladem je jeho projev z loňského září: "Itálie je zemí osmi tisíc zvonic, osmi tisíc vůní, osmi tisíc různých kuchyní, jazyků, příběhů, nářečí… Jsme nádherní, protože jsme rozdílní. Od Alp až po Sicílii, bereme si svou zemi zpět."

Před pár lety ještě Salvini posměšně zpíval o obyvatelích Neapole, že smrdí, teď už je hrdý na to, jakou je Itálie různorodou a díky tomu krásnou zemí. I z hlediska vůní. Salviniho melodramatické vyznání lásky Itálii by pro jeho stranu dřív bylo naprosto nemyslitelné. Šéfovi Ligy severu nejspíš ani nedošlo, že jeho projev paradoxně připomíná jeden ze sloganů Evropské unie, "jednotná v rozmanitosti".

Účel ovšem světí prostředky a proměna separatistické Ligy severu v dnešní nacionalistickou Ligu se Salvinimu z hlediska volebního výsledku jednoznačně vyplatila.