Vědci varují: Tento článek můžete číst při snídani, ale jen na vlastní nebezpečí

Prasátko se zeptalo: "A co je ráno po probuzení tvoje první myšlenka?" Medvídek Pú řekl: "Co bude k snídani. A co tvoje, Prasátko?" Prasátko odpovědělo: "Co se dnes stane zajímavého." Pú zamyšleně přikývl: "To je totéž."

Ach bože, snídaně. Miluji ji i nesnáším. Před pár dny mi volala asistentka jistého manažera. Středně vysoce postaveného, řekněme. "Pan XY by vás rád pozval na pracovní snídani," řekla.

"Hm," odpověděl jsem. "A ta práce při snídani bude spočívat v čem?"

Zasmála se vysokým hlasem, který prozrazoval určité znepokojení. "Já o vás slyšela, že se rád snažíte být vtipný!"

Nechme stranou, že slovní spojení "snažit se být vtipný" je asi hraničním projevem pasivní agresivity. Lépe řečeno je fakticky už aktivně agresivní. Pojďme se dál bavit o snídani.

"Víte," pokračoval jsem, "mám snídani příliš rád na to, abych ji měl pracovní. Takže vaši nabídku musím zdvořile odmítnout."

"Ale…" řekla ona, a zbytek zůstal viset ve vzduchu.

"Kdykoli jindy se samozřejmě rád sejdu," rozloučil jsem se.

Trochu jsem lhal. Až tak moc snídaním neholduji. Lépe řečeno mám rád jídla, která se coby snídaně servírují (třeba vejce Benedikt s tak akorát tekoucím žloutkem a poctivou holandskou omáčkou, jedno z jídel v mé osobní top 10), ale v době vyhrazené snídani obvykle nemám hlad.

Probouzím se se sevřeným žaludkem, do něhož vpravím maximálně tak hrnek čaje, a pak jdu běhat. Když se vrátím, stále nemám hlad, protože jsem právě doběhl. Dám si kávu.

O další hodinu až hodinu a půl později už hlad mám. A na výběr ze dvou možností: buď si dám snídani, ale pak už nebudu obědvat, anebo to vydržím dvě tři hodiny do oběda. Buď budu spokojeně najedený a lehce malátný, nebo pěkně bdělý a trochu nervózní. Vyberte si.

Je to zapeklité jídlo, tahle snídaně. A také skoro mystické. Jen si vezměte ta úsloví: "Snídej jako král, obědvej jako princ a večeři si dej jako žebrák." Nebo: "Snídej sám, o oběd se rozděl s přítelem a večeři dej nepříteli." Našli bychom i jiné.

Dle průzkumů pravidelně nesnídá zhruba čtyřicet až padesát procent Čechů, ale všichni vzhlížíme k snídani jako k něčemu elegantnímu, až noblesnímu, pak i blahodárnému. Jasně, jsou lidé, kteří si ke snídani dají kus studené pizzy od večeře nebo lahváče z lednice. Ale to jsou vyvrhelové společnosti.

Ne vždy to tak ovšem bylo.

Rychlá historie snídaně

Jak píše Heather Arndt Andersonová v pět let staré knize Historie snídaně, vztah lidí k prvnímu jídlu po probuzení se v průběhu časů měnil. Ve starověkém Egyptě ráno jedli chléb s cibulí, zapíjeli to pivem.

Homér zmiňoval "ariston" jako první jídlo starých Řeků po východu slunce a Římané měli své "jentaculum": po probuzení požívali chléb, sýr, olivy, salát, rozinky a studené maso od večeře. K tomu popíjeli nápoj vzniklý smícháním vína, medu a koření. Obecně však věřili, že nejzdravější je dát si během dne jen jedno velké jídlo.

Ve středověku se snídaně nepovažovala za důležitou a bralo se, že podstatná jsou jídla dvě. Oběd a večeře. Jíst ráno bylo nevhodné, před ranní mší dokonce hříšné. Kdo snídal, dle Tomáše Akvinského se dopouštěl nestřídmosti, nebo dokonce obžerství − jednoho ze smrtelných hříchů.

Snídaně byly pro děti a staré lidi, případně pro ty, kteří opravdu tvrdě pracovali. Ale muži se styděli jíst na veřejnosti. Aby to nebylo chápáno jako projev slabosti.

Například v Británii se do počátku sedmnáctého století snídal chléb, studené maso a pivo. To společně s vínem představovalo nejdůležitější nápoj v Evropě, hlavně proto, že pití vody bylo kvůli šíření infekcí považováno za příliš nebezpečné. A nejoblíbenější ranní pokrm? "Pivní polévka", která se připravovala smícháním piva, vajec a másla.

Pak ovšem starý kontinent začala dobývat káva. Svedla krátký boj s čokoládou a vyhrála. Čaj opanoval ranní dobu až později, dle historiků v devatenáctém století. Značka "English Breakfast", používaná pro silný černý čaj smíchaný tak, aby chutnal dobře s mlékem a oslazený, paradoxně vznikla v Americe. Poprvé ji použil newyorský importér v roce 1843 a až později se vrátila zpět do Británie i Evropy.

Ranní jídlo, nově nazývané "snídaní", v té době každopádně získávalo formální obrysy. Jeho rostoucí důležitost souvisela s průmyslovou revolucí a tím, že lidé začali "chodit do práce". Dělníci v továrnách přestali být pány svého času. Už si nemohli dát jídlo kdykoli během dopoledne, když dostali hlad. A začali jíst větší jídlo hned ráno, aby pak v pracovní době netrpěli hlady.