Broumovskou Vebu postavím na nohy, věří si podnikatel Otakar Moťka. Do zadlužené firmy musí nalít stovky milionů, jestli to pomůže, neví

Když přijde řeč na sklo, Otakar Moťka viditelně pookřeje. Kancelář jednoho z nejbohatších Čechů, jehož majetek se pohybuje v řádech miliard korun, zdobí designové lampy ze skláren Kavalierglass.

"To jsem tam zavedl já, je to radost vyrábět takové krásné věci," usmívá se majitel skláren. Podobné nadšení pro české řemeslo projevuje i v případě svého posledního projektu − broumovské textilky Veba.

Moťka do podniku s přibližně 800 zaměstnanci plánuje vstoupit jako strategický investor. Jednu z největších tuzemských textilek chce vytáhnout z dluhů a vrátit jí někdejší slávu. Výrobce afrického brokátu či ložního prádla o ni přišel kvůli neschopnosti splácet dluhy. A přestože Moťka nedokáže říct s jistotou, jestli uspěje, je odhodlaný firmu zachránit. V minulosti restrukturalizoval několik firem − vedle skláren Kavalierglass k nim patří třeba strojírny Kovopol v Polici nad Metují.

HN: Proč máte zájem o Vebu?

Dlouhodobě spolupracuji se společností Deloitte, která mě před dvěma měsíci upozornila na příležitost. Neváhal jsem a do Veby se jel podívat.

A když jsem zjistil, jak podnik vypadá a jak nádherně je vybavený, řekl jsem si, že se o jeho záchranu pokusím.

HN: Takže to nebylo tak, že byste si textilní firmu vyhlédl a cíleně ji chtěl začlenit mezi další podniky?

V žádném případě. Jsem oportunista. Pokud je něco na trhu, tak se na podnik podívám. A jestli je v něm zdravý základ, tak ho využiji. A Veba je příležitost k práci.

HN: No, zatím to vypadá, že to je příležitost splácet dluh v řádech stovek milionů korun.

Na začátku nikdy nemůžete vědět, jestli to vyjde, nebo ne. Je to sázka do loterie postavená na nějakém fundamentálním základě. A ten tady je.

Veba má krásný produkt a pracují v ní lidé, kteří ho umí vyrábět. Nejhorší by bylo, kdyby lidé odešli a stroje se zastavily.

HN: Kolik peněz bude nutné do společnosti investovat?

To nikdo neví.

HN: A kolik jste ochoten?

V následujícím půlroce tam bude nutné peníze jenom cpát. Budou to stovky milionů korun, ale firmu byste jinak nerozpohybovala. První půlrok je u restrukturalizace podniku risk. Poté nastává období, kdy se ukazuje, jestli začínají přibývat plusová místa. V opačném případě se musíte rozhodnout, kdy skončit. U Veby bude stabilizace trvat minimálně rok. Firma žila v agonii. Největší problém podle mě byl v tom, že společnost loni vracela bankám stovky milionů korun. Umrtvilo ji to. Veba v tuto chvíli nemá na materiál. Nějakou bavlnu jí už kupuji.

HN: Když jste před lety kupoval sklárny Kavalierglass, zpočátku na vás dojem neudělaly. V jednom rozhovoru jste vzpomínal, že jste si řekl: Hochu, tohle asi nebude to pravé, do čeho máš investovat. Nyní mají sklárny obrat skoro 2,5 miliardy korun. Měl jste podobné pocity i u Veby?

Sklárny jsou úplně jiný průmysl než textilka. U Veby jsem se nemohl zbavit pocitu, že jde o umění. A je to jediná šance na záchranu. V opačném případě se um ztratí a už nikdy nemůže být obnoven. Také mě zaujal odříznutý pohraniční region s krásnou přírodou. Město stojí a padá s továrnou. A ještě jedna úžasná věc mě překvapila. Pokud vydělíte počet kulturních akcí v Broumově počtem jeho obyvatel, vyjde vám nějaký zlomek. Vynásobte ho milionem a půl, tedy lidmi v Praze, a vyjde vám velké kulturní vyžití. Ani v hlavním městě není tolik koncertů nebo výstav na jeden den jako v Broumově.

HN: Rád počítáte?

Je to můj koníček.

HN: Co chcete, aby po vás ve Vebě zůstalo?

Dlouhodobě žádnou myšlenku nemám. Krátkodobý horizont je uklidnit zaměstnance. Nechci, aby odcházeli. Nyní se to bohužel děje.

Na firmě jsou závislé mnohdy celé rodiny, a jestli manžel i manželka pracují v podniku, který na tom není dobře, tak se alespoň jeden z nich snaží najít místo u jiného zaměstnavatele a zajistit rodinu. Společnost je potřeba ihned stabilizovat. V lidech je hodnota firmy, ne ve strojích. V životě jsem už viděl tolik továren, do kterých se už nikdy nevrátil život. Restrukturalizoval jsem hodně podniků, ne vždy to dopadlo úspěšně. Některé už nebyly schopné obnovy a je to pak smutný pohled.

HN: Veba takovou budoucnost mít nebude?

Neumím to momentálně s jistotou říct. Udělám maximum pro to, aby se podnik podařilo zachránit.

HN: Co by mohlo záchranu firmy ohrozit?

Kdyby to protahovali věřitelé. Tím by byla Veba ve větší agonii a nemohli bychom ihned přistoupit k ozdravným krokům. Naším cílem musí být celý proces zvládnout v co nejkratší lhůtě. Zatím ale vidím maximální spolupráci.

HN: Veba má vlastní firemní banku, dostanou pracovníci uložené peníze zpět?

To je můj slib zaměstnancům. Pokud se reorganizace podaří, peníze se k nim přese mě dostanou. Doplatím jim je.

HN: Managementu jste to neslíbil.

Ne. To jsou bohatí lidé. Jde o zaměstnance, bez nich já ani management neuděláme nic. Pomoci ale musí i oni. Po podání insolvenčního návrhu Raiffeisenbank jsem neváhal a do tří dnů se setkal s lidmi ve všech závodech. Vysvětlil jsem jim, že není možné zapnout kouzelný puntík a ono zase vše půjde. Musíme všichni pracovat. Management se snaží firmu udržet, ale šetří, kde se dá. Rozhoduje se na lékařských vahách, do čeho dají peníze. Nyní se musí změnit jedna důležitá věc − takováhle velká firma není one-man show. Všichni musí převzít zodpovědnost.