O ztraceném Číňanovi, utopených keškařích a iluzi nároku na bezpečí

V základním táboře v kyrgyzských horách jsme potkali mládence. Číňan žijící v Singapuru to byl. Měl na sobě džíny, tenisky, bundičku do města. A povídal, že se vydá na přechod čtyřtisícového sedla do vedlejšího údolí. Říkali jsme mu, že to není dobrý nápad. Neměl stan, neměl spacák, neměl pláštěnku. Ani zkušenosti neměl. Měl drahý smartphone, na kterém stále něco šmudlal, a také měl informaci, "že se to dá přejít za jeden den a že je to v pohodě". My jsme tutéž cestu plánovali na dva dny s kompletním vybavením. Číňan se nedal přesvědčit a ráno vyrazil.

I stalo se, co se stát muselo. Následující den večer, když jsme v hustém dešti se sněžením stavěli u jezera ve výšce bezmála 4000 metrů stan, se z mlhy zjevil Číňan. Rozklepaný, odraný, zkrvavený, promočený, vyčerpaný. Takhle nějak museli vypadat partyzáni Mao Ce-tunga po Dlouhém pochodu v roce 1935. S tím rozdílem, že náš Číňan prosil o záchranu. Sedlo samozřejmě nepřešel, spadl ze srázu, zabloudil. Aby ne. Neměl mapu, neměl navigaci, neměl nic. Jen ten drahý smartphone bez signálu stále třímal v ruce. I převlékli jsme mládence, napojili, nakrmili, ošetřili, zabalili do termofólií a šup s ním do stanu. V noci mrzlo. Když ne rovnou život, tak zdraví jsme mu zachránili určitě.

Proč to vyprávím: bezstarostnost, se kterou se náš Číňan vypravil do vysokých hor, aniž by ho vůbec napadlo, že může jít o život, je v něčem symptomatická. Po většinu času jsme obklopeni organizovaným bezpečím. Starají se o nás úřady, firmy, všude jsou terabajty předpisů a regulací majících zajistit, aby se proboha nikomu nic nestalo. Životy prožíváme jako všestranně chránění a opečovávaní zákazníci státu či privátního byznysu. Všechno je "safe", všechno je po ruce, kdykoli si vzpomeneme, všechno se dá "naklikat" na mobilu (proto ho asi náš Číňan pořád třímal v ruce jako jakýsi náhražkový růženec).

Je to hezké, je to pohodlné, ale má to odvrácenou stranu. Postupně se stále víc prosazuje mentalita "nároku na bezpečí". Vytrácí se povědomí, že jsme za sebe odpovědní především sami, a měli bychom se tím pádem o sebe starat. Přemýšlet, vážit, co dělat a co raději ne, zodpovědně se rozhodovat. V extrémních případech to pak dopadá hodně špatně. Když vyrazíte do hor vybaveni mentalitou nároku na bezpečí a důvěrou ve všudypřítomnost instantních "klikacích" řešení všech potíží, může být zle. Mobil bez signálu nepomůže. Nezahřeje, jíst se nedá. Z aplikací přístřešek nepostavíte. Když nikdo nepomůže, umřete.