Homosexuální sňatky rozdělují mapu světa. Česko se může stát první postkomunistickou zemí, která takové svatby uzákoní

Při pohledu na mapu zemí, které v Evropě umožňují homosexuálním párům uzavřít sňatek, je patrná jasná dělicí čára mezi Východem a Západem. Pokud návrh na změnu občanského zákoníku projde tuzemským parlamentem, stane se Česko první postkomunistickou zemí, která manželství pro gaye a lesby uzákoní.

Na starém kontinentu si homosexuálové mohou své partnery brát v 16 zemích. Možné to je například i v katolickém Španělsku a po referendu také v Irsku.

Prvním evropským státem, který zlegalizoval manželství párů stejného pohlaví, bylo v roce 2001 Nizozemsko, tím posledním je zatím Rakousko. Novinka tam začne platit od ledna příštího roku díky rozhodnutí ústavních soudců. "Rozlišování na manželství a registrované partnerství není možné v současnosti zachovat, aniž by docházelo k diskriminaci stejnopohlavních párů," říká jejich verdikt.

Loni stejná změna překvapivě prošla také Německým spolkovým sněmem. Po letech debat se tamní sociální demokraté rozhodli, že manželství pro všechny prosadí i přes odpor svého koaličního partnera, křesťanské CDU/CSU, kterou vede kancléřka Angela Merkelová. Ta sice gayům a lesbám manželství povolit nechtěla, poslancům své strany však dovolila hlasovat dle svědomí.

Na zeměkouli je 25 států, které homosexuální sňatky umožňují. Většina z nich umožňuje sezdaným gayům a lesbám i adoptovat děti. Na seznam zemí, kde je manželství pro všechny uzákoněno, patří třeba Argentina, Brazílie, Uruguay, JAR, Kanada, Nový Zéland a nově i Austrálie.

První asijskou zemí, která by homosexuálním párům sňatky umožnila, by se mohl stát Tchaj-wan. Myšlenku podpořil tamní Ústavní soud.

Postupný byl vývoj ve Spojených státech. Jednotlivé země federace měly k manželství gayů a leseb různý přístup. V červnu roku 2015 ho umožňovalo 36 států. Po rozhodnutí amerického Nejvyššího soudu se k nim musely připojit i ty zbývající, převážně jižní a jihozápadní.

V jednom z amerických průzkumů vyšlo, že ve státech, které stejnopohlavní manželství zlegalizovaly ještě před rozhodnutím Nejvyššího soudu, poklesl o sedm procent počet pokusů o sebevraždu mezi středoškoláky. Mezi homosexuálními teenagery šlo dokonce o čtrnáctiprocentní pokles.

V Česku mohou homosexuální páry od 1. července 2006 uzavírat registrované partnerství. Změnu navrhovali poslanci z ČSSD, ODS, US-DEU a KSČM. Hlasovalo se nadvakrát, protože poprvé předlohu vetoval tehdejší prezident Václav Klaus. Sněmovna ho následně přehlasovala nejtěsnější většinou 101 hlasů.

Klaus to označil za "porážku všech nás, kteří věříme, že rodina je v naší společnosti základní, jedinečná a bezkonkurenční, a kteří věříme v práva univerzální, nikoli skupinová a v práva zajišťující svobody, nikoli nároky".

Podle statistik, které vede aktivista Milda Šlehofer, uzavřelo za prvních 10 let registrované partnerství 2322 párů − 1525 mužských a 797 ženských. Soužití se rozpadlo zhruba třem stovkám dvojic.

Registrovaní partneři mají nárok na informace o zdravotním stavu svého protějšku, mohou po něm i dědit. Zákon jim ukládá i vzájemnou vyživovací povinnost.

Na rozdíl od manželů nemají "registrovaní" společné jmění ani zdanění, nedostanou po zemřelém partnerovi pozůstalostní důchod a především nemohou adoptovat jeho potomka.

Dvojice ani nemá právo společně osvojit dítě z ústavu. Donedávna dokonce platilo, že homosexuál žijící v registrovaném partnerství nemůže o adopci žádat ani jako jednotlivec. Naproti tomu u svobodného gaye nebo lesby to z pohledu práva problém nebyl. Ústavní soud tuto nerovnost před zákonem před dvěma lety zrušil.