Češi byli dvakrát na dosah fotbalového titulu. V roce 1934 ale prohráli proti Mussolinimu, roku 1962 zase podlehli silným Brazilcům

V neděli se v moskevských Lužnikách rozhodne o tom, kdo z dvojice Francie a Chorvatsko se na nejbližší čtyři roky stane fotbalovým mistrem světa. Probojovat se do finále znamená velkou sportovní i společenskou událost. Turnaj sledují lidé na všech obydlených kontinentech, věnují se mu média, mluví o něm politici i byznysmeni. Čeští fotbalisté letos na šampionátu chyběli, dvě generace předchůdců ale byly úspěšnější. V Itálii roku 1934 a v Chile 1962 hrála reprezentace o titul. V obou finálových zápasech dokonce Čechoslováci vedli, nakonec se ale vždy museli spokojit s druhým místem. A v obou případech měli ve svém středu hvězdu mezinárodní extratřídy, před válkou brankáře Františka Pláničku, v 60. letech slavného záložníka Josefa Masopusta.

Předválečný příběh začal nenápadně. Koncem dubna roku 1934 vstoupil do kanceláře generálního ředitele Pražského penzijního ústavu úředník s prosbou o mimořádnou dovolenou. Jako důvod uvedl, že byl nominován do branky Československa na fotbalové mistrovství světa v Itálii. Zároveň ho vedení výpravy jmenovalo kapitánem mužstva. Překvapený ředitel mu po chvilce přemýšlení dovolenou povolil a zároveň mu popřál, aby v Itálii zůstal se svými spoluhráči až do samého konce turnaje. Úředník, tenkrát třicetiletý František Plánička, slíbil za sebe i za mužstvo, že udělají vše, co bude v jejich silách.

Slib dodrželi a světově uznávaný brankář pak mohl až do 92 let svého života vyprávět o nezapomenutelné finálové bitvě. Na vyprodaném stadionu v Římě v ní mužstvo s Pláničkou v brance a v útoku se slávistou Antonínem Pučem a nejlepším střelcem turnaje sparťanem Oldřichem Nejedlým podlehlo Itálii 1:2.

"V kvalifikaci jsme zdolali polskou překážku, na šam­pionátu pak při vyřazovacím systému postupně Rumunsko, Švýcarsko a v semifinále Německo," popisoval Plánička. Poslední dny před finálovým střetnutím strávilo mužstvo vedené trenérem Karlem Petrů v klidném letovisku nedaleko Říma. "Každý den nám pošta přinášela děkovné i povzbudivé telegramy, dopisy i balíky s dárky a jídlem. Jedna česká maminka mi poslala třešňové knedlíky s tvarohem a s úsměvným dovětkem, že přece nebudu pořád jíst makarony. Knedlíky se sice cestou zkazily, ale radost zůstala," vzpomínal Plánička.

Mussoliniho poslouchal i sudí

Před zápasem se Češi s vlajkou postavili po bok Italů, kteří nastupovali sebevědomě. Měli výhodu domácího prostředí, vyhovovalo jim horké počasí a jak se později ukázalo, pomáhal jim i švédský rozhodčí Ivan Eklind. Fašistický režim pod taktovkou Benita Mussoliniho podřídil vše své touze po vítězství, což museli respektovat i sudí. "Plně si to uvědomil například Švýcar René Mercet ve čtvrtfinálovém utkání Italů se Španěly, jehož podpora domácího mužstva byla doslova trapná," uváděl český brankář.

Finálové střetnutí začalo československé mužstvo ofenzivně a jednoduchými akcemi i nádhernými střelami brnkalo na nervy italských fotbalistů. Ti přitvrdili, a jejich nečistou hru sudí netrestal. Odnesl to už po čtvrthodině záložník Rudolf Krčil, který pak s výronem v kotníku víc kulhal, než běhal. Střídat se tehdy ještě nesmělo, ani při zranění hráčů. "Hra se s přibývajícím časem vyrovnávala a Italové mě začali zaměstnávat. V závěru první půle však bylo ke gólu blízko naše mužstvo, když po Pučově střele jeden z obránců vykopával míč z lajny za překonaným brankářem Gianpierem Combim," říkal Plánička.

Do druhé půle domácí doslova vletěli a dostávali se do dobrých střeleckých pozic. Najednou poslal Nejedlý přesnou přihrávku Pučovi, toho ale, než mohl z deseti metrů vypálit, srazil Attilio Ferraris k zemi. "Rozhodčí nic, jen gestikuloval. A našeho zraněného útočníka, o kterého se pokoušely mrákoty, odnesli za postranní čáru," komentoval vývoj Plánička. Šéf výpravy Petrů přispěchal se čpavkem, tehdy běžným prostředkem pro kříšení ze mdlob, který i dnes používají pro nabuzení vzpěrači nebo hokejisté z NHL. "Při ošetřování se Pučovi pár kapek dostalo do očí. Vyletěl jako blesk, vběhl na trávník a okamžitě dostal přesnou přihrávku do běhu. Combi v brance čekal spíš centr, náš útočník ale prudkou falšovanou střelou z velkého úhlu poslal míč do sítě. Vedli jsme 1:0!" vypravoval Plánička.

Svět držel palce Čechoslovákům

Italové byli otřeseni a československým fotbalistům gól naopak dodal novou sílu. Potřebovali vedení zvýšit, a proto dál útočili. Nejedlý však z výhodné pozice branku přestřelil a František Svoboda poslal míč do tyče. "Štěstěna stála chvíli na straně soupeře, který přetrpěl naši ofenzivu a znovu se pustil do zběsilých útoků," popisoval český brankář. Po nepotrestaném faulu Giuseppeho Meazzy na Ladislava Ženíška vyrovnal Raimundo Orsi. Hlediště bouřilo. "Na stadionu nebyly hodiny, takže jsme ani nevěděli, jak dlouho se ještě bude hrát. Posledních přibližně sedm či osm minut jsme se ubránili a čekalo nás prodloužení," říkal Plánička.

S modřinami, šrámy a velkou únavou se Čechoslováci vrhli do prodloužení. Šťastnější však byli znovu Italové. Angelo Schiavio poslal míč ze čtyř metrů za Pláničkova záda. "Prohrávali jsme 1:2, ale nevzdávali jsme se, poslední zbytky sil jsme vložili do útoku. Šance měli Jiří Sobotka, Svoboda i Nejedlý, ale Combi byl vždy na místě. Pak jsme uslyšeli poslední Eklindův hvizd. Nikdy nezapomenu na chvíli, kdy jsem jako kapitán mužstva od představitelů FIFA přijímal pohár a plaketu za druhé místo," uváděl gólman.

Po šampionátu převládaly hlasy, že Italové si vítězství nezasloužili. Téměř celý svět se shodl v názoru, že kdyby se mistrovství konalo kdekoliv jinde, titul by patřil Čechoslovákům. Především proto, že švédský sudí hrubě ovlivnil průběh zápasu, což by si jinde nemohl dovolit. Na domácí půdě Mussoliniho fašistické vlády to ale šlo. Proto byl také návrat naší výpravy domů triumfální, na což Plánička při svém vyprávění o šampionátu nikdy nezapomněl.