Sankce jsou jen záplatou, když selže diplomacie. Plácnout je na problém je jednoduché, zbavit se jich mnohem složitější, říká matka Tereza Severní Koreje

Psal se rok 1995 a namáhavý pochod, oficiální severokorejský eufemismus pro hladomor, s letními povodněmi dramaticky nabral na síle. Katharina Zellwegerová na toto období vzpomíná prostřednictvím několika detailů, které pečlivě volí, a z jejího projevu se zdá, že příliš nestojí o to, aby se nad nimi lidé dojímali.

Navštěvovala například děti v sirotčincích a věděla, že až se za tři týdny do země vrátí, už je tam nenajde. Viděla rodiče, jak se vydávají do lesů, aby svým potomkům přinesli cokoliv, co se dalo pozřít. Učila místní sázet a pěstovat základní plodiny, protože Sovětský svaz po svém rozpadu přestal Severokorejce zásobovat potravinami.Na posluchače její nedávné ostravské přednášky těch pár obrazů silně působí.

Zdá se také, že jedním z důvodů, proč Katharine Zellwegerová dokázala v zemi s jedním z nejtvrdších režimů na světě odvést tolik práce, je její schopnost neskandalizovat a nevyprávět příběhy s ponaučením o tom, co zažila. I proto je její líčení poměrů v komunistické Severní Koreji, jež se vrátila do popředí zájmu světové veřejnosti s červnovým summitem prezidentů KLDR a USA Kim Čong-una a Donalda Trumpa, tak civilní.

Dobře ví, jaké na Západě panují stereotypy o zemi, v níž žije 25 milionů obyvatel a 70 let jí vládne dynastie Kimů. Ví také, co si Severokorejci myslí o západních demokraciích. Udržet balanc mezi dvěma světy, do nichž vstupuje z Hongkongu, kde třetím rokem provozuje vlastní neziskovou organizaci KorAid, je nejspíš složité i tak.

Situace je pro mezinárodně oceněnou humanitární pracovnici o to těžší, že Severní Koreji již přes 10 let pomáhá tak trochu z "undergroundu". Sama se sice skrývat nemusí, ale ti, kdo by jí chtěli být k ruce, si musí dávat pozor na to, aby nebyli podezřelí z pomoci totalitnímu režimu, jenž čelí mezinárodním sankcím.

HN: Žijete sice v Hongkongu, ale do Severní Koreje se vracíte pravidelně. Kdy jste tam byla naposledy?

Zrovna minulý týden. Brzy se tam zase vracím.

HN: Tamní úřady vás sice znají léta a pomohla jste obrovskému množství Severokorejců, ale přesto: nemáte někdy potíže se vstupem nebo odjezdem ze země? Třeba jen formálními?

S žádnými se nesetkávám. Do Severní Koreje sice potřebujete vízum, ale já si cesty plánuji s měsíčním předstihem. Jezdím tam od roku 1995, od roku 2006 do roku 2011 jsem v zemi žila. V případě těchto režimů bývá klíčové vytvořit si vztahy a získat důvěru lidí. Když se vám to podaří, máte výrazně jednodušší život.

HN: Když vyprávíte o životě v KLDR, vyjadřujete se diplomaticky, šetříte historkami i soudy o tom, jaká je nebo není. Mohla by vám kritika pronesená v zahraničí nějakým způsobem zkomplikovat práci?

Víte, politická hodnocení mi nepřísluší, není to moje věc. Obecně se dá říct, že o potížích v Severní Koreji mluvit můžete, ale k tématu je potřeba přistupovat zdvořile a s respektem. Znáte to: někdy toho změníte víc, když se k jádru věci přiblížíte oklikou − dáte třeba příklady z jiné oblasti a tak podobně. Všechno záleží na tom, jak dokážete komunikovat. V jednání se společnostmi, jako je ta severokorejská, rozhodně potřebujete diplomacii a mezikulturní vnímavost.

HN: Jak místní lidé vnímají červnový summit lídrů Severní Koreje a Spojených států? Může jim jakýmkoliv způsobem zlepšit život?

Doufám, že ano, ale než se změny projeví, potrvá to. Při své poslední návštěvě jsem si nicméně všimla, že z ulic zmizely protiamerické plakáty. Předtím byly úplně všude. Vezměte v potaz, že se stále jedná o důležitý komunikační kanál mezi vládou a občany. Čili to je jedna změna, lidé posun ve vztazích docela určitě vnímají. Druhou věcí, která nejspíš stojí za zmínku, je, že průběh summitu vysílala severokorejská státní televize.