Psal se rok 1995 a namáhavý pochod, oficiální severokorejský eufemismus pro hladomor, s letními povodněmi dramaticky nabral na síle. Katharina Zellwegerová na toto období vzpomíná prostřednictvím několika detailů, které pečlivě volí, a z jejího projevu se zdá, že příliš nestojí o to, aby se nad nimi lidé dojímali.
Navštěvovala například děti v sirotčincích a věděla, že až se za tři týdny do země vrátí, už je tam nenajde. Viděla rodiče, jak se vydávají do lesů, aby svým potomkům přinesli cokoliv, co se dalo pozřít. Učila místní sázet a pěstovat základní plodiny, protože Sovětský svaz po svém rozpadu přestal Severokorejce zásobovat potravinami.Na posluchače její nedávné ostravské přednášky těch pár obrazů silně působí.
Zdá se také, že jedním z důvodů, proč Katharine Zellwegerová dokázala v zemi s jedním z nejtvrdších režimů na světě odvést tolik práce, je její schopnost neskandalizovat a nevyprávět příběhy s ponaučením o tom, co zažila. I proto je její líčení poměrů v komunistické Severní Koreji, jež se vrátila do popředí zájmu světové veřejnosti s červnovým summitem prezidentů KLDR a USA Kim Čong-una a Donalda Trumpa, tak civilní.
Narodila se ve východním Švýcarsku, v prvních letech kariéry působila jako probační úřednice, která se zaměřovala na pomoc mladým delikventům a ženám v nouzi.
V roce 1978 přijela do Hongkongu jako zaměstnankyně katolické humanitární organizace Caritas, podílela se na mnoha projektech v Číně.
Do Severní Koreje se poprvé podívala v dubnu roku 1995 na jednorázovou návštěvu, v létě však došlo k záplavám a země požádala o humanitární pomoc Organizaci spojených národů a švýcarskou vládu.
Katharina Zellwegerová poté do asijského státu odjela jako členka švýcarské vládní mise a až do roku 2006 tam vedla program Caritas Hong Kong. Během svého působení v zemi se věnovala projektům na podporu udržitelné zemědělské produkce a pomáhala obyvatelům nacházet příležitosti k obživě.
V roce 2006 se Svatý stolec ve Vatikánu rozhodl udělit jí titul Dáma Řádu svatého Řehoře Velikého, o rok předtím získala ocenění jihokorejské mírové nadace Tji Hak-soon. Katharina Zellwegerová je aktivní členkou Mezinárodního ženského fóra, přednáší mimo jiné na Stanfordově univerzitě v Kalifornii.
V České republice se objevila jako host 3. ročníku mezinárodního diskusního fóra Meltingpot pořádaného v rámci festivalu Colours of Ostrava 2018.
Dobře ví, jaké na Západě panují stereotypy o zemi, v níž žije 25 milionů obyvatel a 70 let jí vládne dynastie Kimů. Ví také, co si Severokorejci myslí o západních demokraciích. Udržet balanc mezi dvěma světy, do nichž vstupuje z Hongkongu, kde třetím rokem provozuje vlastní neziskovou organizaci KorAid, je nejspíš složité i tak.
Situace je pro mezinárodně oceněnou humanitární pracovnici o to těžší, že Severní Koreji již přes 10 let pomáhá tak trochu z "undergroundu". Sama se sice skrývat nemusí, ale ti, kdo by jí chtěli být k ruce, si musí dávat pozor na to, aby nebyli podezřelí z pomoci totalitnímu režimu, jenž čelí mezinárodním sankcím.
HN: Žijete sice v Hongkongu, ale do Severní Koreje se vracíte pravidelně. Kdy jste tam byla naposledy?
Zrovna minulý týden. Brzy se tam zase vracím.
HN: Tamní úřady vás sice znají léta a pomohla jste obrovskému množství Severokorejců, ale přesto: nemáte někdy potíže se vstupem nebo odjezdem ze země? Třeba jen formálními?
S žádnými se nesetkávám. Do Severní Koreje sice potřebujete vízum, ale já si cesty plánuji s měsíčním předstihem. Jezdím tam od roku 1995, od roku 2006 do roku 2011 jsem v zemi žila. V případě těchto režimů bývá klíčové vytvořit si vztahy a získat důvěru lidí. Když se vám to podaří, máte výrazně jednodušší život.
HN: Když vyprávíte o životě v KLDR, vyjadřujete se diplomaticky, šetříte historkami i soudy o tom, jaká je nebo není. Mohla by vám kritika pronesená v zahraničí nějakým způsobem zkomplikovat práci?
Víte, politická hodnocení mi nepřísluší, není to moje věc. Obecně se dá říct, že o potížích v Severní Koreji mluvit můžete, ale k tématu je potřeba přistupovat zdvořile a s respektem. Znáte to: někdy toho změníte víc, když se k jádru věci přiblížíte oklikou − dáte třeba příklady z jiné oblasti a tak podobně. Všechno záleží na tom, jak dokážete komunikovat. V jednání se společnostmi, jako je ta severokorejská, rozhodně potřebujete diplomacii a mezikulturní vnímavost.
HN: Jak místní lidé vnímají červnový summit lídrů Severní Koreje a Spojených států? Může jim jakýmkoliv způsobem zlepšit život?
Doufám, že ano, ale než se změny projeví, potrvá to. Při své poslední návštěvě jsem si nicméně všimla, že z ulic zmizely protiamerické plakáty. Předtím byly úplně všude. Vezměte v potaz, že se stále jedná o důležitý komunikační kanál mezi vládou a občany. Čili to je jedna změna, lidé posun ve vztazích docela určitě vnímají. Druhou věcí, která nejspíš stojí za zmínku, je, že průběh summitu vysílala severokorejská státní televize.
Co se dočtete dál
- V placené části se dozvíte další podrobnosti o životě v KLDR i problémech humanitárních organizací.
- První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Všechny články v audioverzi + playlist