Česko zažívá karikaturu národního obrození

Kandidát do Senátu Aleš Gerloch navrhl, aby se do ústavy dostala formulace, že "Česká republika je vlastí českého národa" a že "čeština je státní jazyk". Tváří se přitom, jako by řešil zásadní problém. Ale copak nám češtinu někdo bere? Stávají se Češi menšinou ve vlastní zemi? Houby. Jsme národnostně nejhomogennější stát v Evropě. A asi i na světě. Řešit ohrožení českého národa a češtiny je podobné, jako kdyby se někdo v Gabonu začal zabývat otázkou obrany před invazí ledních medvědů.

Je to hezká ukázka toho, jak to dnes v české politice funguje. Skutečné problémy se nechávají stranou, neb je s nimi moc práce. Místo toho se vytvoří strašák, konstatuje se nějaké "smrtelné ohrožení", vybudí se emoce a pak se s velkou slávou buduje obrana proti neexistující hrozbě. Kdo postaví větší zeď, vyhrává. Téma musí být jednoduché, cílící na první signální soustavu. Takže samozřejmě uprchlíci, ohrožení češtiny a tak dále. Hle, jaké hrozby a úklady nám Čechům nepřátelský svět strojí, braňme se!

Zdá se, že se začíná rozjíždět něco jako národní obrození verze 2.0. Oproti prvnímu modelu je rozdíl v tom, že tentokrát neexistuje žádný věcný problém − Čechům reálně vůbec nic nehrozí, takže se potírají neexistující strašidla. Ale to nic nemění na tom, že je, podobně jako v nacionálním 19. století, každá rána dovolená. Když dnes někdo aktuální národničení zpochybní, schytá to podobně jako T. G. Masaryk, když se odvážil na konci 19. století říct, že rukopisy Královédvorský a Zelenohorský, tyto "klenoty národního písemnictví a důkazy velikosti českého národa", jsou ve skutečnosti padělky. Řeknete-li například, že souhlasíte s tím, aby se na školách vyučovala mediální výchova a děti uměly odhalovat fake news, tyto novodobé verze padělaných rukopisů, označí vás novoobrozenec Václav Klaus mladší za vymývače mozků. V mozku má přece sídlit jen to "správné", tedy "nic-než-národ", to dá rozum! Kdo nejde s námi, jde proti nám! A kdo jde proti nám, je protinárodní element, patrně placený kdovíodkud. A tak dále.

Vzpomínám si na jednu z povídek Šimka a Grosmanna, kde vystupovala velmi stará babička, jež se vyznačovala tím, že dokola recitovala básničku "Jsem Slovanka jsem, mám ráda svou zem, kdo ji nemaj rádi, shodíme ho z báni". Bylo to legrační, teď ale legrace zvolna končí. Nezanedbatelná část obyvatel Česka se poznenáhlu proměňuje v kolektivní "velmi starou babičku", jenže svalnatou a dokonale ochotnou "shodit z báni" kohokoli, kdo řekne, že jejich národničení není úplně dobrý nápad.