Tee Time Josefa Káninského: Zázrak letícího oštěpu

Leckdo by příběh Báry Špotákové považoval za banální. Trénovala, trénovala a trénovala, až se stala olympijskou vítězkou. Dvojnásobnou. I s penězi a slávou zůstala svá, přítele hasiče nevyměnila za magazínového svalovce ani za majitele ropných rafinerií, vzala si ho, má s ním dvě děti. Postavili si domek, někde v něm přechovávají její medaili Za zásluhy, a kdyby za dva roky nebyla další olympiáda, žili by tam spokojeně až… doněkdy. Prostě žádné drama. Jenže hlavní hrdinka téhle lehce nezáživné story, v níž chybí porucha příjmu potravy nebo něco podobného, se připletla do příběhu mnohem většího.

"Pěkně osvalená dívenka," prohlásila se směsicí skepse, rozhořčení a údivu česká oštěpařka kdesi v útrobách Pekingského národního stadionu. Zrovna absolvovala kvalifikaci, v níž jedním hodem splnila postupový limit, a mohla si jít po svých. V sektoru se však zdržela natolik dlouho, aby jí neunikla přítomnost Marije Abakumovové, nasazené do téže kvalifikační skupiny. Ruská soupeřka v tom roce příliš nezávodila. Víte, jak to je − když někoho vídáte denně, pak si proměn, které se s ním dějí, většinou nevšimnete. Delší přestávka mezi dvěma setkáními vám to usnadní. A tak Barboru Špotákovou praštilo do očí, jak Abakumovové za těch šest neděl, co se neviděly, narostly svaly. Kdo není v těchto věcech až tak zběhlý, napovězme mu − ano, taková změna signalizuje užití dopingu. A co si budeme povídat, předsudek nepředsudek, když jde o sportovce z Ruska, jsou signály zvlášť silné. Psal se rok 2008, jeden z těch s osmičkou na konci.

Nemáme je rádi. Když byli ještě Sověti, považovali nás za svůj satelit, okupovali nás a vypadá to, že se nikdy nevzdali představy ovládat nás. "Rusáci". Ale rozumíme jim, nakonec jsme jako národ taky dostali pořádnou injektáž komunismu, společné slovanství neodke­cáme a miliony z nás byly nuceny se učit jejich řeč.