Jiná realita Julie Hrstkové: Krize na obzoru? S dluhem se dá žít docela dlouho, rychle se ale může změnit v pandemii

Ve chvíli, kdy se Řecko konečně alespoň oficiálně rozloučilo se záchranným programem (soukromě si všichni ekonomové myslí, že záhy bude potřebovat další pomoc), to vypadá, že dalším kandidátem na záchranu bude Turecko. Prudký pád turecké liry, rostoucí inflace, klesající rating a značný vliv prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana na chod ekonomiky spolu s roztržkou se Spojenými státy vytvářejí toxický mix, od kterého se investoři snaží držet dál.

Návod na to, jak se dostat do krize, je však nejen v případě Řecka či Turecka poměrně jednoduchý. Stačí dobrá měnová politika implementovaná ve špatný okamžik. Například nízké úroky vedou k půjčkám lidem a korporacím, kterým by se za "správných" okolností každá banka vyhnula obloukem. Naopak vysoké úrokové sazby nutí banky k extrémní obezřetnosti, což znamená, že pro jistotu nepůjčí skoro nikomu. První varianta vedla v roce 2008 k největší finanční krizi století. Tzv. credit crunch si zase vyzkoušela Česká republika koncem 90. let minulého století.

Další možností je udržovat uměle slabou či silnou měnu, což se projeví na měnovém trhu i v platební bilanci (obchodu, služeb i kapitálu) a většinou ne zcela pozitivně. Ke krizi samozřejmě může vést i ne zcela excelentní rozpočtová politika, byť by ji vytvářeli ekonomičtí specialisté.

Ostatně nejeden z před- a následně i pokrizových řeckých ministrů pro ekonomiku a finance byl profesorem ekonomie. Zemi to ovšem nezachránilo před ničím. Rovněž turecká úvěrová expanze vznikla před dekádou pod vedením respektovaných ekonomů.

Země se ale dokážou dostat do problémů tak jako tak. Většinou jde o to, že politici utrácejí moc (jako třeba v Řecku), nebo naopak příliš málo (jako třeba v Řecku po záchranných programech pod patronací mezinárodních věřitelů). První případ vede k neudržitelnému zadlužení, druhý k propadu ekonomiky, růstu nezaměstnanosti a také neschopnosti dluhy splácet.

Pokud má země navíc ambiciózní vládce − prezidenta/premiéra a politiky obecně −, kteří mají tendenci řídit všechno a všechny, a navíc hodlají ve funkci přežít co nejdéle, což znamená, že musí ekonomickými programy uklidnit většinu obyvatel, příchod krize to jen urychlí.

Jenže jaká je vlastně ta správná úroková sazba, která zajistí setrvalý ekonomický růst a nepovede k inflaci úvěrů? Lze ji odhadnout včas, a ne reagovat, když už je pozdě? Co přesně by měla podporovat správná rozpočtová politika (sociální programy, podnikání apod.) a do jaké míry je vměšování politiků do volného trhu prospěšné, případně likvidační? V zásadě je celosvětová praxe řízení ekonomiky systémem pokusu a omylu, podloženým dostatečně odborně znějícím vysvětlením. Platí, že ekonomické programy rozvoje i pomoci se snaží přiblížit k ideálu − tak dlouho, než přijde další naprosto neočekávaná krize.

A podle některých ekonomů ten pravý okamžik, kdy udeří další krize, nastal právě teď.

Prodám dluh. Zn.: výhodně

Poslední krize vznikla kvůli nízkým úrokovým sazbám, které dovolily rychlý růst zadlužování. Léčba probíhala pomocí ještě nižších úrokových sazeb.

Asi by proto neměl překvapit poslední údaj Institutu pro mezinárodní finance (IIF), podle kterého se celosvětový dluh v prvním čtvrtletí letošního roku vyšplhal na 247 bilionů dolarů, což je o 11,1 procenta více než touto dobou loni. Pro srovnání: celosvětově má letos ekonomika dle odhadů Světové banky vzrůst o 3,1 procenta, což je považované za "robustní" tempo. Je ale pořád ani ne třetinové oproti růstu zadlužování.

Kromě rychlosti je na posledním údaji o dluhu pozoruhodná ještě jedna věc. Na rozdíl od minulosti, kdy se raketově zadlužovaly především státy, je nyní v této oblasti dohnaly korporace.

Společnost McKinsey Global Institute uvádí v analýze, kterou publikovala letos v červenci, že od roku 2008 stouplo zadlužení firem celosvětově zhruba 2,5krát. Pětinu z celkového dluhu pak firmy prodaly na dluhopisových trzích (zbytek si půjčily od bank). S tím, jak rostou emise dluhu obecně, množí se i podíl dluhu, který firmy nikdy nebudou moci splatit. Emise tzv. junk bondů (dluhů se špatnou pověstí a vysokou možností nesplácení, ale s vysokým úrokem) se za poslední dekádu zvýšily čtyřikrát.