Na devadesát minut z lékaře pacientem

Středa ráno a přicházím na kliniku, kde pracuji už patnáct let. Kontrola pošty, domluva o dnešním programu, ranní hlášení − každodenní rutina. Ještě indikujeme některé složitější pacienty k intervenční nebo chirurgické léčbě. V místnosti je asi dvacet lékařů. Starší rozhodují, mladší zpravidla poslouchají, aby za pár let mohli sedět na místě těch zkušenějších. Je to atmosféra tichého soustředění, stačí přeslechnout jednu větu a vaše rozhodnutí může být tou nepozorností změněno. Jsou to také okamžiky, při kterých není čas na emoce. Mladý lékař seznámený nejlépe s pacientovým osudem, potížemi a preferencemi stran léčby referuje a pak nastává ta druhá, důležitější fáze. Rozhodování o lidských osudech je odosobněné a podobá se schůzce techniků nad problémem složitého stroje. Jenže stroje nic nebolí, nemají své specifické strasti, obavy a zkušenosti. Všichni shromáždění kolem monitorů, ze kterých si prohlížíme nálezy jednotlivých pacientů, to vědí.

Rychle vycházím z místnosti a směřuji na sál. Dnes máme vyměnit chlopeň v srdci třem pacientům. Vlastně ji nevyměňujeme, ale do pacientovy vlastní, kterou ponecháváme na místě, implantujeme novou. Na sále se už pohybují kolegové kardiologové, anesteziolog a několik sester. Ještě přichází chirurgové, ale jejich pomoc dnes potřebovat nebudeme. Všechny chlopně se pokusíme zavést z centimetrového řezu v třísle.

Pacient už leží na stole a je pokryt sterilními rouškami. Jdu k němu a zdravím ho. Snažím se dodat mu odvahu, potřebujeme, aby byl klidný, protože během výkonu nebude spát a občas ho něco zabolí anebo bude pociťovat slabost, pokud srdce chvílemi nebude pracovat tak jako obvykle. Muž na stole se usmívá. S ním problémy nebudou, napadá mne. Tak to má být, říkám si a jdu si vzít sterilní operační oblečení.

Je odpoledne a všechny výkony jsou za námi. Můj kolega, se kterým jsem výkony prováděl, i já jsme třikrát propotili vše, co jsme měli na sobě. Venku je třicet pět stupňů a nemocniční klimatizace se po celý den tvářila, že o tom neví. Při chůzi pociťuji známou slabost − objevuje se vždy, když jsem se na sále hodně potil, ale zapomněl jsem přitom pít. Pacienty jsem ještě zkontroloval na oddělení. Každý z nich mi vděčně stiskl ruku a slyšel moji obvyklou odpověď "rádo se stalo".

Na odpoledním hlášení se loučím se svými kolegy. Beru si dva dny dovolené a uvidíme se až v pondělí.

Je čtvrtek ráno a přijíždím do malé soukromé nemocnice. Cesta k nádherné, stoleté vile je lemována stromořadím. Vstupuji dovnitř. Role se vyměnily, dnes jsem pacientem já sám.